Emoce. E-motion – tedy pohyb.
A to je pravá přirozenost emocí. Mají se hýbat!
Mají Tě ocáknout jako osvěžující vlna v oceánu. A hned po osvěžení zase opadnout.
A když jsi dobrá surfařka, můžeš se na nich i zavést do výšin. Pohrát si a nabít se jejich energií!
Jak Ti jde surfování?
Nemáš to náhodou spíš tak, že Tě místo osvěžující vlny prostě svalí k zemi přílivová smršť? Že tě oklopí ze všech stran a Ty se cítíš spíš zamáčknutá její tíhou, zavalená k zemi a bezmocná?
Natož nějaký surfování….
A víš proč to tak je?
Pokud je nějaká Tvoje emoce spíš jako přílivová smršť, může to znamenat jen dvě věci:
☯︎ Nemáš naplněné základní potřeby – jsi nevyspalá, hladová, nebo dlouhodobě nemáš čas na relaxaci a na to, co živí Tvou duši
☯︎ Tato emoce je vrstva několika starých emocí, které měly znemožněno se hýbat
Z prvního bodu je celkem jasný řešení.
Ale co ten druhý?
Co to jako znamená?
Znamená to, že když jsou Tvé emoce silnější než Ty, když Tě zavalí a nechtějí Tě pustit, dělají to proto, že Tě přišly na něco upozornit.
Pokud se Tvá emoce nehýbe – tedy nechová se tak jak je pro emoci přirozené – pak Ti chce ukázat nějakou jinou emoci, která je v Tobě uvězněná.
Emoce trvá zhruba 90 sekund. Tedy těch 90 sekund je klíčových pro udržení se na uzdě, když nechceš někoho zabít.
Těch 90 vteřin máš na to, abys emoci mohla nechat POHYBOVAT SE a PROJÍT TVÝM TĚLEM ven.
Ano, k tomu abys emoci nepotlačila fakt stačí jen minuta a půl. Není třeba se v ní nijak zvlášť pitvat.
Po 90 vteřinách už můžeš reagovat ze sebe, tedy volit si svou reakci, která už nebude emocí ovládaná.
Pokud ale uběhlo více času a emoce Tě pořád drží pod krkem, pokud se přistihneš, že vybuchuješ jak sopka, kopeš kolem sebe, nadáváš půl dne v kuse…pokud se emoce pořád vrací…pak…
ano, je mi líto….budeme muset nasadit šťourání! 🙂
Proč?
Protože je velmi pravdědobné, že tahle nezpůsobná emoce přišla osvobodit svou uvězněnou sestru. Tak se jí nediv, že se chová poněkud nevybíravě…:-)
Každá z nás prožila minimálně jednu situaci, kdy svou emoci nemohla prožít. Nemohla ji nechat projít tělem ven a zadusila ji uvnitř.
Často nám to bylo dokonce zakázáno:
„Takovou uplakanou holčičku já nechci!“
„Ale co to je? Copak hodná holčička se takhle vzteká?!“
„No tak, nesměješ se náhodou moc nahlas? Všichni koukají!“
A Ty jsi chtěla být hodná holčička. Chtěla jsi aby Tě měli rádi. Tak se přece nebudeš projevovat když se to nehodí….
AU!
Některé z nás byly tak hodné, že časem dokonce úplně zapoměly, jak takovou emoci nechat projít a tak je naše tělo jako jejich vězení.
Což není fajn ani pro jednu stranu…
Ono totiž tělo, které se stalo vězením nemusí mít problémy „jen“ s osvobotitelskými emocemi.
Často může trpět depresemi, úzkostmi, pocity frustrace.
Může ztratit životní smysl a může taky upadnout do nemoci…
A to všechno kvůli pár neprožitým sekundám….
Ještě, že se časem ozvou sestry osvoboditelky, aby Ti připoměly, že máš odemknout mříže.
No, jo. Jenže Ty už třeba ani nevíš jak…
Klíčem může být právě ta emoce, která je tu teď.
Stačí si s ní na chvíli sednout. Nesnažit se jí hned posílat pryč. Zkusit se na ní nacítit. Prožít ji až do morku kostí.
A ptát se jí….:
☯︎ Proč se takhle cítím?
☯︎ Co mi to připomíná?
☯︎ Kdy jsem to cítila poprvé?
☯︎ Co potřebuješ, abys odešla?
Snad při každém sezení se přes emoci, nebo pocit v těle dostaneme do fáze, kdy je třeba vstoupit do nějaké staré vzpomínky.
Ta emoce kterou vězníš je způsobená nějakou pro Tebe traumatickou událostí. A protože jsi nemohla situaci/emoci plně odžít, tak zůstala nezpracovaná. To znamená, že má pro Tebe pořád velmi silný náboj.
A to i přesto, že si ji už ani nevybavuješ.
A může to být fakt jakákoliv situace, ať už se ti to zdá jakkoli „banální“. A ve velké většině jde o právě o tyto „zanedbatelné“ situace, o žádný „FAKT traumata“.
Může klidně jít o úzkost nad zapomenutým plyšákem ve školce, o křik Tvojí mámy, když jsi rozlila mlíko, o hloupé komentáře spolužáků na Tvůj účet…
Ta situace Tě tenkrát fakt bolela. Nejspíš tak moc, žes ji radši schovala hodně hluboko v sobě. A i když Ti dneska připadá bezvýznamná, pořád tam je. A navíc nabitá silou té emoce nad ní.
A při každé sebemenší příležitosti se pořád dokola opakuje.
Pokaždé když Ti něco z běžného denního života jenom trochu připomene tuto situaci, (a vlastně ani ne tak Tobě, jako spíš Tvému podvědomí…protože Ty o tom už nemáš ani páru…) tak Tě zavalí „přehnaná“ nezvladatelná smršť, místo osvěžující vlnky.
Proč?
Protože ta stará bolístka se zase obnoví. Jako by na ni tahle neviná dnešní situace zabouchala kladívkem: „Hééj, ty tam jsi pořád zalezlá? Pojď už ven!“
A tak když zase přijde nějaká nezvladatelná nebo „přehnaná“ emoce, přivítej ji a vezmi ji na pokec.
Zeptej se ji jakou svou sestřičku jde osvobodit.
A pak ji spolu pusťte ven!
Jenže…
Někdy to zas tak snadný není.
Někdy ať šťouráme sebevíc, nevyšťouráme nic.
Někdy prostě potřebuje nezaujatého průvodce, který nás zavede kam je třeba.
A pokud máš pocit, že Ti to s emocemi pořád nějak nejde, že to mezi vámi drhne a váš vtah je na štíru… pak Tě srdečně zvu do další části výzvy zDARma „Emoce od srdce, aneb udělej si z emocí partu kámošů!“, všechny její části najdeš tady.
První byla na téma nahromaděný stres a záhadná nerozmotatelná klubka emocí, druhá se už věnuje výhradně vzteku. Další Tě skamarádí se smutkem, poznáš se s radostí i strachem…mrkni sem a udělej si z emocí partu kámošů 🙂
A pokud Tě zajímá jak být celkově přítomná ve svém Životě, zůstávat u sebe a neutíkat, nepřežívat už odpojená a na autopilota, ale
ŽÍT NAPLNO,
můžeš si přečíst o síle Přítomnosti.
O tom jak dokáže pomoci skoro s každým problémem.
Fakt 🙂
Jiné články
Vztek – jak se cítí potlačená emoce
Jak se cítí potlačená emoceCo je to za hazla? Co si to dovoluje? Úplně klidně Tě dokáže tak vystřelit mimo sebe, že se vůbec nepoznáváš! Nikdo Tě pak nepoznává! Ztrácíš sama sebe! Jen kvůli němu! To přece nejde, abys kvůli NĚMU ztrácela SEBE! Ale je to opravdu...
