Novolunní je bod klidu. Úplného NIC, z něhož se pak zrodí nové VŠE.
A mně se tentokrát novolunní sešlo nejen se zpomalovací premenstruační fází, ale taky s nějakým bacilem…trochu podezřívám Vesmír, že mě chtěl položit úplně a tak použil všechny tyhle páky 🙂

A já opravdu mohla dva dny jen ležet a být.
Nechtělo se mi ani psát, ani číst, ani koukat na filmy…
Dokonce mi nešlo ani moc spát…
Prostě jsem měla provozovat své NIC.

☯

A co myslíš, vynořili se sabotérci?
No, jasně!
Chvíli jsem si to užívala, ale dva dny v NIC jsou přece jen dva dny…
Takže se pak už začalo vynořovat klasické:

☯ „Ztrácíš čas!“,
☯ „Měla bys toho využít, že můžeš ležet a udělat aspoň něco na počítači!“
☯ „Nebo aspoň přečíst některou z vypůjčených knih…to je přece odpočinek…“

A jasně, že jsem jim podléhala 🙂
A tak když jsem zrovna podlehla a „aspoň“ si přečetla nějaký článek, vyskočila v něm na mě zajímavá otázka:

„Co bys dělala kdybys měla jen týden života…měla by všechna ta Tvá „musím“ ještě takovou důležitost?“

No jasně, že je to přehnaný a nereálný a mysli se do toho chtít nebude…
Protože právě spoustu těch věcí co „musíš“ děláš právě proto že se tu ještě dlouho chystáš být…
ALE…

…někdy taková extrémní otázka může pomoci odhalit skutečný priority …
teda když si ji dovolíme nechat projít systémem…

ZKUS TO!

Mě to hezky oklikou vrátilo zase k tomu o čem je celý můj projekt! 🙂

☯

Teda nejdřív mysl začala plašit, ne že ne…
„Ty jo! Co bych tak asi chtěla dělat? No to by musely být nějaký veliký, úžasný věci…!“
…začala si představovat exotické země a nevšední zážitky a tím na chviličku spadla do pocitů Oběti:
„Vidíš, ani kdybys umírala, nemohla bys dělat co chceš! Nemáš na to finance!“

A tak jsem ji z nadhledového obláčku jemně nasměrovala zpátky:
„A opravdu bys chtěla zrovna tohle? Fakt? Kdyby Ti zbývalo posledních sedm dní?“
A ona zase udělala pár obloučků zpět, převalovala se, chroustala…a po pár okamžicích mi povídá:

„Vlastně ne… chtěla bych být s dětmi…ale chtěla bych taky být o samotě. V tichu. Naslouchat životu a propojovat se s tím do čeho se chystám…chtěla bych být v přírodě…chtěla bych být doma…“

„Aha..“, povídám jí: „…a jak bys ten čas trávila? Co všechny ty obyčejné věci, které se denně a naléhavě „musí“? Vaření, úklid, prádlo a různé úkoly…?“

Začala se zase vytáčet do vysokých otáček: „No to ani náhodou! To bych už nedělala! Neztrácela bych tím čas! Chtěla bych si to tu užít. Naplno!“

„Zajímavé“ povídám jí na to… „Takže bys tedy nedělala NIC. Jen bys byla? Ležela a koukala? Jako já teď, když jsi mi říkala, že bych NEMĚLA ZTRÁCET ČAS?“

Moje mysl se nechala nachytat na švestkách! Trochu se zastyděla a ubrala na své typické přesvědčivosti:

„No…tak ono to zas taková ztráta času není…jasně, že je to potřeba někdy být jen v tichu…abych… se mohla uklidnit, vnímat…“

„Jistě, na tom se shodneme…“ přisvědčila jsem ji:

„…takže jak konkrétně bys teda vlastně těch 7 dní chtěla strávit?“

☯

Trvalo jí to…musela se překalibrovat na úplně jiné vnímaní. Trvalo jí to skoro celý den. Během toho přicházela s argumenty proč je to blbost a proč to nejde takhle říct, když je to jenom hypoteticky. Že není možné se do toho opravdu vžít a podobně.

Každý takový „argument“ jsem jí s laskavostí vrátila zpět a požádala ji aby pracovala dál na zadaném úkolu.
Jako učitelka s hyperaktivním žáčkem.
Ale nakonec se to vyplatilo. Žáček se dokázal uklidnit a úkol vypracovat.

Moje mysl k večeru přišla s nádherným polomeditativním stavem.
Přešla k absolutní bdělé Přítomnosti lehce okořeněné velkou vděčností a klidným nadhledem:

„Strávila bych je skoro úplně stejně, jak je trávím teď! Chtěla bych dělat úplně obyčejné věci, které k životu patří. Chtěla bych být součástí Života dokud to půjde….“ oznámila mi v podvečer.

Překvapila mě: „A jak SKORO stejně…? Co bys změnila?“

„Trávila bych více času v tom NIC…neprudila bych tolik…teď vidím jak moc je to pro nás obě potřebné…“

„Děkuji“ vydechla jsem úlevně: „A co dál?“

„Chtěla bych dělat obyčejné denní věci…ale dělala bych jich méně …jen tolik abych si užila jejich „živost“…“

„Jak to myslíš?“ nevycházela jsem z úžasu.

„Možná bych je nedělala tolik sama, přizvala bych do toho děti, lidi co mám ráda…to, je to nejvíc co bych jim i sobě mohla na rozloučenou dát…společný čas strávený něčím smysluplným…s pocitem, že to není otravný úkol ale čas pro nás. Čas propojení…“

„Propojení…“ opakovala jsem po ní a užívala si tu změnu stavu své mysli.
Mé vnímání se najednou stalo opravdu meditativním.

Všechno kolem mi připadalo krásné, i ta oprýskaná zeď na dvorku, co mi obyčejně připadá příšerná…
Za všechno jsem cítila hlubokou vděčnost a takové zvláštní…PROPOJENÍ!

„Ano, propojení…“ prezentovala mi má mysl dál svůj domácí úkol.

„Ty praktické činnosti přináší propojení s Životem kolem, s hmotou, kterou bych musela opustit…a tak bych si je chtěla užít…Dělala bych je více přítomná…užila bych si je všemi smysly a ještě tím šestým…“

To mě ještě více překvapilo: „Ty mluvíš o šestém smyslu? Co tím myslíš?“

☯

„Myslím tím přesně to, co teď cítíme. Svou rozumovou částí to bohužel nemůžu popsat…ale vím, že to cítíš, protože jsem na svém úkolu pracovala celý den. Splnilo jsem ho a cítíme to obě…“

„Máš pravdu“ přikývla jsem s okouzleným úsměvem na rtech a pozorovala svět kolem sebe: „Cítím, co máš na mysli…nechat to všechno do sebe VSTŘEBÁVAT…

Prostupovat sebou…
…a nemít potřebu na to nijak reagovat. Nijak to ovlivňovat, držet, posouvat nějakým směrem a kontrolovat…pojede to dál i beze mě…věci, lidi i svět sám…
…já mohu jen nasát jeho podstatu…

…kočku jak se elegantně nese…
…vítr jak pohybuje listím…
…děti jak se smějí, nebo jak se hádají…
…oprýskanou zeď jak opadává…

…jen to nechat vstřebávat do své podstaty a propojovat se sebou.

Vzít si to s sebou na cestu.

Ať už půjdu kamkoli…

„Ano, asi tak…“ přikývla má mysl nezvykle klidně: „A víš co mě ještě napadlo, když jsem na tom úkolu pracovala?“

„Nevím, už tohle mi připadá dost…“ zapochybovala jsem. Co by k tomu ještě mohla dodat?

Jenže ona mě nachytala na švestkách:

„No přece…proč to takhle nežít každý den?

Vždyť přece nikdy nevíme, kterých sedm dní je posledních…neříkáš to takhle nějak náhodou?“

Zasmála jsem se: „Jistě, ano přesně tohle už léta říkám…“

…a snažím se to žít…jenže když jsme dneska a tom spolupracovaly obě…konečně jsem to CÍTILA.

Úplně JINAK než obvykle.
HLUBOCE A INTENZIVNĚ.

„Můžeme si tenhle stav nechat?“ zaprosila mysl.

„Uvidíme…“ řekla jsem s povzdechem rodiče, který pochybuje o tom, že dítě bude to štěňátko, co chtělo k narozeninám opravdu bavit dlouhodobě: „Musíme si to vzájemně připomínat…“
„Dobře, budeme!“ přisvědčila moje nadšená mysl a odskákala někam do dáli…

Doprovázím ženy po cestě zpět k sobě. Do toho přítomného klidu a napojení.

Zase vnímat hlavně SEBE!

Protože to je ten základ, kam se potřebujeme dostat.

Propojit se sebou pro mě znamená hlavně být PŘÍTOMNÁ.

Přítomná v sobě. Tak abych cítila své reakce, pohnutky, hranice, bolístky…a mohla ně adekvátně reagovat.

Ne je potlačovat, ignorovat nebo od nich utíkat jak jsem byly léta zvyklé.

A naučit se žít v přítomnosti je cesta.

Začít pro Tebe může třeba tak, že přihlásíš do emailového klubu, kde každý týden posílám tipy – když to nebude pro Tebe, kdykoliv se zase odhlásíš 🙂

A kdybys taky chtěla prozkoumat svá kořenová přesvědčení, strachy, bloky či omezující přesvědčení

– zkus se mnou podívat do své hloubky –

RÁDA TĚ TAM DOPROVODÍM!