Jsi holub, ledňáček nebo Fénix?

Díváš se někdy na partnera a ptáš se „Je tohle láska? Nebo už jen zvyk?“

Hledáš pořád tu lásku jako z románů, ale nakonec zbyde jen zklamání…?

A existuje vlastně něco jako „láska“, nebo žijeme v párech jen ze zvyku?

Už nějakou dobu mi tahle otázka víří hlavou…

Ono totiž po pětatřicítce už se člověk cítí (a nejspíš i vypadá) směšně, když je pořád ve fázi naivní romantické princezny, která touží po lásce z pohádek, že?

Jenže…přiznejme si…všichni po ní toužíme, máme to v sobě totiž indoktrinovaný ze všech těch příběhů, které nám jsou neustále předkládány…

Někde, u každého jinak hluboko, ale někde tam ta princezna je. Uvnitř každé z nás.

A je úplně fuk kolik nám je let.

Prostě chceme svou pohádku…

Jenže co je to vlastně ta romantická láska jako z filmu/pohádky?

Jak ji poznat? Jak ji definovat?

A existuje vůbec?!

🎧 A pokud raději posloucháš, tady ho najdeš jako audio na ytb

🎧 připravuje se…

Protože čím víc nad tím přemýšlím, tím víc se mi zdá, že tvoříme vztahy na základě úplně něčeho jiného:

V první fázi – říkám jí FÁZE LEDŇÁČKA – cítíme jiskření – v tom hrají roli nejen hormony ale taky touha po sebepotvrzení, touha po pozornosti. Od protějšku cítíme, že jsme pro něj zajímaví (ano to platí pro ženy i muže) a to nás k němu přitahuje ještě víc. Chceme cítit ten pocit, že jsme dost dobří. Že jsme úžasní. Že jsme milovatelní…

Tahle potřeba nás tak oslepí, že máme pocit, že s tím druhým je svět najednou jako v té pohádce…

A tak se do té své pohádky vrhneme. Chceme být s tím svým zdrojem sebepotvrzení co nejčastěji. Chceme se o něj opřít a celé dny cvrlikat. Žijeme jen pro něj.

A když něco ze světa „venku“ naruší naší pohádku, hledáme u něj bezpečí, uklidnění a opět další sebepotvrzení: „Ano, jsi pořád milovatelná/ý i když se Ti děje tohle…“

Jenže…čím dál častěji se nám ukazuje, že přesně tohle není ta láska z bijáků…ale spíš něco úplně jiného.

Dokonce pro to už dneska máme i název – toxický vztah.

Ano, je krásné když nám někdo dokáže uklidnit rozbouřené emoce, dát nám pocit bezpečí a pocitu, že vše zvládneme. Pocit absolutního přijetí. Pocit, že máme pro co žít. Pocit, že svět je krásné místo. Pocit, že jsme dost dobří.

Je to úžasné, ale ve chvíli kdy tohle hledáme u druhého a neumíme si to dát samy/i, pak je to toxické.

Není to zářivá, bouřlivá, filmová láska je to smyčka okolo krku!

A přiznejme si, že vlivem klasické výchovy máme všichni tenhle typ problému – někdo více, někdo méně – ale všichni máme hluboce zakořeněné, že nejsme „dost“, že naše sebepřijetí je závislé na okolí. Že potřebujeme být přijímáni druhými, zalíbit se… abychom si zasloužili lásku, bezpečí a oporu.

A možná proto z fáze ledňáčka přejdeme do FÁZE HOLUBA. Už vidíme, že ten druhý není vždycky tak zářivý a lesklý. Už není tak lákavý, protože už se neobjevuje jen občas. Není to něco na co musíme trpělivě čekat abychom jeho barevná křidélka na pár rychlých a vzrušujících okamžiků zahlédli nad třpytící se hladinou řeky…

Naopak…je tu pořád!

Zevšedněl. Zešedl. Možná ztloustl a možná vypelichal…

Nebo byl takový vždycky, ale my si toho při vzrušujících letech nad hladinou nevšimli/y.

Najednou vidíme jeho „chyby“. Nebo spíše jeho přirozenost. Vidíme jeho obyčejné lidství a on to naše. Taky nás pěkně s…e.

Z ledňáčků jsme se pro sebe stali holuby!

Je to ta „láska“ ze zvyku. Nebo z povinnosti – máme spolu děti nebo hypotéku. Je vlastně pohodlnější zůstat jednom hnízdě…

A vlastně no a co? Tak to přece chodí, nikdo nemůže mít romantické jiskření na pořád, jsme už dospělí a růžové brýle už nám nesluší… Každý to tak má…

A to je druhá fáze toho toxického párování.

Před tím jsme byly/i obětmi hormonů a vlastních pocitů nedostatečnosti. A v druhé fázi roli hormonů převezme náš nervový systém.

Nervový systém je jako naše ochranka. Jeho úkolem je nepustit náš do žádného nebezpečí – potažmo do neznáma. A tak nás drží ve všem starém a známém, i přesto, že je to nefunkční…

Jen si vzpomeň, když chceš udělat nějakou změnu. Kolik se objeví „iracionálních“ obav, strachů a úzkostí a spolu s nimi i naprosto „reálných a racionálních“ důvodů proč to radši nedělat. To není ani racionalita ani iracionalita – to je Tvůj nervový systém, který se Tě zuby nehty snaží udržet ve starém známém „smradlavém teplíčku“.

A proto dál žijeme v párech, i když jsme pro sebe už dávno jen opelichanými nebo tlustými starými holuby – i když je to vlastně hrozný, a k nepřežití, i když do sebe v jednom kuse kloveme…

Ale tohle přece nikdo z nás nechtěl, když se usmíval nebo plakal nad závěrečným polibkem prince a princezny…

Nikdo nechtěl žít se starým holubem, který ho jen rozčiluje. A už vůbec nikdo nechtěl být pro druhého starým tlustým holubem, co tomu druhému jen brání se zase vznášet jako lednáček…

Kde je teda ta pohádka? To magické propojení duší? To „žili spolu šťastně až do smrti“?

Kde je to za čím jsme šly celý život od té doby co jsme zkoukly/i první pohádku?

Byla to jen fatamorgána?

Mrkev na konci biče?

Chvíli se mi zdálo, že jo…ale víš co? Odmítala jsem se s s tím smířit..

Hluboko uvnitř jsem cítila, že tohle nemůže být všechno.

Nemůže být jen zářivý, ale povrchní ledňáček co rychle odletí nebo starý holub, co Ti brání v rozletu.

Přece každá legenda mívá pravdivé jádro…

Tak ho musí mít i legenda o pravé lásce…

Nebo o FÉNIXOVI!

Fénix je magický, nádherný a zářivý pták, který umí povstat z popela. Je dokonce mnohem vzácnější než ledňáček. Fénix je tak vzácný, že někteří ho nikdy ani neviděli.

A proto se obecně přestalo věřit že vůbec existuje. Proto se tak často honíme za ledňáčky – ti nám totiž svou zářivostí Fénixe připomínají.

Anebo se smíříme s holubem...lepší holub v hnízdě, než Fénix v mytologii, že?

Jenže Fénix nejen že je ještě lákavější a zářivější, majestátnější než ledňáček. Fénix je navíc trvalý a stabilní. Nepřeletí jen povrchně nad hladinou, ale přestojí z Tebou všechny hloubky života. Hloubky Tvých nálad i nedokonalostí. Hloubky Tvé duše!

Přestojí životní zvraty, krize, konflikty, neshody, porody, nevyspání a propady, odhalení, chyby, přešlapy i životní zkoušky, stárnutí i vrásky.

Je to propojení duší – ne na základě nějakého náhodného štěstí, že jsme potkaly/i pohádkovou bytost, ale na základě trvalé práce nejen na vztahu, ale i na sobě, jako jednotlivci.

Neustálé přítomné zkoumání toho, co se uvnitř mě děje, abych to mohl zcela otevřeně a s důvěrou otevřít i druhému. Aby zase on mohl s důvěrou komunikovat své procesy se mnou. Abychom se mohli nejen vzájemně pochopit, ale taky se přijímat i se svými odlišnostmi.

Znovu a znovu – po každé neshodě. Po každém neúspěchu.

Ne pořád dokola, ale pořád hlouběji a hlouběji!

Abychom pro naše osobnosti mohli vytvořit jedno bezpečné a harmonické hnízdo, ve kterém se může začít otevírat brána do světa, kde magické bytosti ožívají.

A ožít můžou, pokud se nebudeme pořád dokola nechávat zlákat ledňáčky – protože přiznejme si, občas je prostě fajn být pro někoho ledňáčkem, nechat se pozvat na drink a potvrdit si, že Tvoje ledňáčkovství ještě funguje – jenže když se v téhle fázi zasekneme, nikdy se nedostaneme do hloubek, které můžeme zažít s Fénixem.

A taky se nesmíme smířit s tím, že už to nějak doklepeme s tím naším holubem. Že už to je všechno, co jsme tak od života mohli/y vytřískat… jen tak máme šanci, že najdeme Fénixe.

Ale pozor! Fénix se může stát i z našeho starého holuba!

Stačí to nevzdat a najít odvahu vydat se s ním do všech těch hloubek (sebe)poznání a vzájemného sdílení. Když se dva staří holubi propojí na hlubší úrovni mohou najít bránu do světa Fénixů a celé jejich zvyklostní párové soužití tak může povstat z popela a proměnit se v lásku.

A co víc!

Ve fázi fénixů se nemusíme navždy vzdát jiskření, lákavosti a romantického poblázní ledňáčků – naopak!

Ve vztahu Fénixů jsme si vzájemně ledňáčky pořád!

Nikdy si nezešedneme, protože spolu jdeme pořád do větších a větších hloubek magické říše (hloubek svých vlastních duší). Pořád máme co objevovat, pořád jsme pro sebe noví a zajímaví a zářiví…

A zároveň tak hluboce propojení, že nás žádný nový, okolo letící ledňáček nemá šanci zaujmout…

POZOR!

Když chceš z holuba udělat fénixe je třeba stát se sama sobě ledňáčkem – rozzářit se zevnitř, pečovat o sebe a zamilovat se do života tak, abys zářila jako ledňáček – ale PRO SEBE, ne pro něj!

A on se buď bude chtít přidat do nové fáze a rozzářit se s Tebou, nebo ne.

A když ne, ať si klidně letí!

Když jsi sama sobě ledňáčkem, je téměř nevyhnutelné, že se k Tvému letu přidá někdo, s kým se stanete Fénixy.

Pojď se přidat do emailového klubu a nauč se žít V SOBĚ PŘÍTOMNĚ –  ne pro záchranu vztahu s ním, ale pro záchranu vztahu k sobě!

Abys už nevstupovala do toxických párových soužití, ale už jen do lásky!

Ráda Tě provedu do hloubek Tvé Duše.

Youtube kanál

Praktické tipy pro lepší každodenost:

„Štěstí je dovednost a dá se naučit!“