Úzkost, nespokojenost, nebo dokonce závislosti či deprese – za vším je neprožitý smutek!

 Zvládáš být jen tak sama? Bez kulisy televize, rádie či telefonu…jen ve své hlavě? Ne? 

Pak se možná vyhýbáš prožitku smutku…

Možná necítíš žádnou velkou emoci, „jen“ takovou divnou lehkou nervozitu,úzkost, tlak, nebo roztěkanost.

Prostě takové divné ne-úplně-spokojeno…

Smutek je velmi často schovaný pod nějakou jinou emocí. Nebo je úplně upozaděný, potlačený.

Někdy je smutek schovaný protože nám připadá jednodušší cítit a vyjádřit jinou emoci. Nejčastěji vztek.

Vztek je aktivní emoce. Často nás sice zavalí, ale díky té aktivitě, kterou u nás vzbudí, máme pocit, že něco děláme, tedy že máme nějakou kontrolu. Vztek většinou celkem rychle odezní a je tak nějak více společensky přijatelný. Protože je rychle pryč. Tedy většinou…

Smutek je emoce pasivní, zpomalující, utlumující. A často dlooouuhá. Zažírá se do morku kostí a my se bojíme mu podlehnout, protože čekáme, že se nám zavrtá do vnitřností a už nikdy neodejde.

A ano, ono se to opravdu stává. Smutek se zabalí do všech těch vrstev a čeká tam. Rád by dostal pozornost, jenže aktivnější emoce ho nakonec převálcují. A tak sedí zavrtaný v našem těle a čeká až si ho všimneme.

Ale to my nechceme.

Napadlo Tě někdy proč se tolik lidí děsí toho, že zůstanou někde chvilku sami a nebudou se mít čím „zabavit“?

Kolik lidí dokáže jen tak čekat frontu, jet tramvají, nebo prostě jen být…a u toho nemít žádnou „kulisu“ v podobě zapnuté televize, hudby apod?

Čtení knížek je fajn a já na něj nedám dopustit, ale i já jsem měla v životě poměrně dlouhé období, kdy jsem do knížek utíkala před svým vlastním příběhem.

Jakmile někde chvilku zůstaneme „jen tak“ už se ošíváme, cítíme divnou nespojenost, nudu, možná až úzkost….a tak už vytahujeme telefony, kontrolujeme zprávy, projíždíme fejbůky…

Proč?

Abychom náhodou necítily nějakou vrstvu, která je uložená hluboko v nás. Vrstvu, kterou bychom mohly ucítit jen v tichu a klidu.

Tak moc se bojíme toho, co by přišlo z našeho nitra, že se DOBROVOLNĚ ZAHLCUJEME!

 Zahlcení nás pak dostává do tlaku a stresu, který s sebou nese další a další vrstvy emocí. Další úzkost. Další motanice, z kterých se pak jen těžko vymotáváme.

Jako mouchy lapené v sítích se mrskáme v našich neprožitých emocích, které samozřejmě uvnitř sílí a volají o svou porci pozornosti.

A my to cítíme. Cítíme, že něco není ok, ale už právě nevíme co. Necítíme přece nějakou silnou emoci… když necítím vyloženě smutek, nebo úzkost, cítíme divný neurčitý pocit, je nám tak nějak ne – dobře.

V takovou chvíli je fajn se zastavit a položit si tyto, nebo podobné otázky:

😥 Co potřebuju pustit?

😥 Co potřebuju uvolnit, odplavit…?

😥 Co potřebuje svůj postor aby odešlo?

Místo toho však spíše použijeme různé další strategie jak smutku utéct. Kromě dobrovolného zahlcování tyto pocity třeba zajídáme, kouříme apod.

Dovolíme si prožít jen ten velmi akutní smutek, který nás opravdu zavalí, třeba při nějaké ztrátě, nebo smrti blízkého člověka, ale i tak od toho chceme být rychle pryč.

Nechceme to protahovat, nechceme se v tom „hnípat“, nechceme to cítit. Chceme zpátky ke svému obvyklému životu.

Jenže smutek, stejně jako každá jiná emoce, potřebuje prožít. A smutek často potřebuje delší dobu. Protože je hlubší.

Přirozeně nás vede k nám samým, do nejhlubších hloubek našeho nitra. Jenže na to my nemáme čas…kdo by na nás ve světě „tam venku“ čekal, než se vynoříme…kdepak, šup šup zpátky do práce…

A to nemluvím o těch menších smutcích, o těch které nás nezavalí a nevyřadí z provozu. Na ty není čas vůbec. Vždyť nás tak vychovali:

„Přece nebudem fňukat, ne…?! Co by to jako vyřešilo se v tom zbytečně rochňat? Na radši si dej panáka…“

Rochňat se v tom zbytečně by nejspíš nevyřešilo opravdu nic.

Jenže dovolit si prožít co cítím, dovolit si ucítit své nitro…to by vyřešilo celkem dost…Troufnu si říct, že skoro všechno.

Na okamžiky, kdy jsme smutek neprocítily, totiž usedají další a další okamžiky. Další a další vrstvy, kvůli kterým už potom ani nevidíme, co nám vlastně naše problémy způsobilo…

A nejen že nám je ne-dobře. Ono nám časem začne být opravdu blbě. Začne to právě stresem a roztěkaností, výbušností, nervozitou a již zmiňovanou neurčitou úzkostí.

A když pořád nešťouráme, ale naopak zavalujeme dalšími vrstvami, tak se to časem začne projevovat pocity frustrace, ztráty smyslu života, pocity beznaděje, pocity deprese.

A pak už je těžší tu síť rozmotat. Ne nemožné, ale těžší. A taky dražší.

Monohem účinější je když se svým emocím nebráníme a dopřejeme si čas je prožit, protože ony tu jsou z nějakého důvodu.

Smutek nastupuje ve chvíli, kdy naše mysl uzná, že už není důvod proti nastálé situci bojovat.

Že je čas ji přijmout, protože už ji nelze ovlivnit nebo zvrátit.

Smyslem smutku je zpomalit organismus po předchozím stresu. Zpomalit a tím tedy vytvořit prostor, ve kterém můžeme událost zpracovat.

Zahojit se.

Když ale nezahojenou ránu překryjeme sociálními sítěmi, seriály, jídlem či alkoholem nebo nikotinem, rána začne hnisat a způsobovat další problémy. A to nemluvím „jen“ o závislostech.

To, že smutku nedáme tolik prostoru, kolik by potřeboval hodně souvisí i se strachem. Strachem z toho, co bychom tam objevily, strachem z toho, jak dlouho by to trvalo, jak hluboko bychom se dostaly.

Strachem jestli bychom tu tíhu zvládly.

Jestli by nás nezavalila.

Jenže ono je to spíš naopak – zavalí nás teprve v okamžiku, kdy ji potlačujeme!

Pokud se chceš naučit dávat svému smutku prostor a čas, dřív než se navrství, zkus s ním pracovat podle Tranfrormátoru emocí, nebo se podívej na Výzvu Emoce od srdce věnovanou konkrétně vzteku…

A co když víš, že už jsi toho navrstvila hodně a přece jen máš strach se do toho ponořit sama?

Co když tvé vrstvičky už dokonce upletly nějakou síť, ze které nemůžeš ven?

Síť v podobě nutkavého chování, chronického stresu, beznaděje, úzkosti, deprese či závislosti...pak je vždycky možnost prosekat se tou sítí s pomocí průvodce – a já Tě moc ráda provedu!

A někdy stačí mít v ruce ten správný nástroj…

Už máš svůj Transformátor emocí?