Proč zůstáváme v negativních emocích?

Dneska ráno jsem měla malý konflikt s přítelem – nějaká blbina typu: „Spálilas oběd a já teď nemám co do práce“

Taková ta maličkost, co by mě dřív naštvala nebo rozbrečela, ale dnes už mě v nerozhodí.

Podobné blbiny mi dříve způsobovaly absolutní zhroucení jakékoli mé snahy o budování čehokoli…

Rozuměj – každá taková blbina píchla přesně do toho nejhlubšího a nejbolavějšího místa: „NEJSEM DOST DOBRÁ!“

A jakákoli kritika, poznámka nebo i jen naprosto neutrálně míněný komentář tenhle můj pocit potvrdil a prohloubil.

Znáš to – máš to taky podobně – v téhle nebo i jiné oblasti?

Funguje to jako klíč k tomu, co v sobě máme nezpracované.

Tady Tě to bolí? Tohle Tě naštve? Tohle Tě zvedá ze židle?

TAK TO PROZKOUMEJ!

☯︎☯︎☯︎

A já tohle své přesvědčení zkoumala léta. Takže většinou už pro mě dříve triggerující hlášky nebývají vůbec problém. Ale tentokrát…

ÚPLNĚ JSEM CÍTILA JAK SE NA MĚ VALÍ TĚŽKÝ OBLAK.

  „Cože?! Tak já se tady starám o děti, o domácnost…o všechno… a ty říkáš, že to dělám ŠPATNĚ?!“

Pozorovala jsem ho…

Ano, už vím, že můj pocit ublížení či naštvání je způsoben jen myšlenkou. Ta myšlenka ani ten pocit, už mě neovládá, nepohlcuje. Nestávám se jím.

Jsem nad tím vším a dokážu to vnímat jako pozorovatel.

Jasně vidím, že se teď cítím jako oběť- že mi někdo zase zvědomil, vyvolal všechny ty hluboko uložený pocity na kterých už jsem tolik pracovala – už se nevynořují tak často, už mě neovládají a hlavně – už jim nevěřím!

Ale stejně jednou za čas přijde něco, co mi je zase předhodí:

„Hele holka, tak tohle téma, ještě není úplně ok, mrkni na něj!“

A mě se vyvalí všechno to:

„Nejsem dost dobrá! Ať dělám cokoliv nikdy to nestačí, nikdy to není tak dobré jako to mají ostatní. Proč se o něco vůbec snažit?“

☯︎☯︎☯︎

A tahle spirálka jede až úplně nejhlouběji, kde už to dobře znám:

Na dno, ve kterém se dokola přehrává divadelní scénka na téma:

„Jsem celá špatně! Jsem úplně zbytečná! Nikdo na mě není zvědavej…Zabírám na světě místo lepším lidem…“

No to je pěknej fujtajblík, jenže já už ho teď dobře znám…

Vím, že to mé kořenové přesvědčení – tedy, že většina toho, co mě naštve, rozesmutní nebo se mě jinak dotkne má příčinu právě tady.

Ale právě díky tomu, že to vím, už to přesvědčení nemá takovou sílu – už se mě tedy toho zas tak moc nedotkne…

Už vím, že je to jen to divadlo.

Už vím, že můžu ven. Že stačí se rozhodnout a nevěřit tomu…

Ale dneska…

Něco ve mě jako by tam stálo a říkalo:

„Jen se dívej! Jen tu zůstaň! Jen si to užij!“

☯︎☯︎☯︎

A tak koukám, co mi to jako chce ještě říct...

Co je za tím když v těchto pocitech zůstáváme i když víme jak ven?

Není to jen pohodlnost jako úplně na začátku cesty, kdy pro nás bylo jednodušší říkat:

„To rodiče/manžel/společnost…oni za to můžou!“

My už teď víme, že je to naše…a víme jak s tím pracovat, ale stejně nás to tam někde takhle drží…

Co to je?

Je to totiž STRACH.

Úplně nenápadný pomalý a plíživý strach, který našeptává:

„Tak jasně, můžeš s tím pracovat ALE…..CO KDYŽ JE TO PRAVDA?!“

☯︎☯︎☯︎

A mozek s ním nevědomky začne spolupracovat jako jeho rukojmí a předhazuje další a další „důkazy“ (protože ten strach ví, že na co se mozek zaměří, to poroste a tak ho vybízí a mozek hází:

❌️ „Tak ono to není jen o tom, že jsi ZASE připálila jídlo…“

❌️ Vždyť ty neumíš ani naplánovat nákup aby ti nic nechybělo a pak musíš vařit na poslední chvíli něco jiýho…

❌️….že ani nestihneš uklidit

❌️ …a pak jsi nervózní a rozhodně nejsi na děti taková, jaká by měla být DOBRÁ máma!

❌️ No a když jsme u toho, jak ŠPATNĚ A MÁLO se věnuješ dětem…tak jak pak to vypadá s tvým ponikáním? Taky blbý co?

❌️ No, jo, protože jsi celá špatně! Vždyť se podívej třeba na ..

..a jede a jede a jede…

A ty si říkáš, co když fakt…?

Tak já se na to divadlo ještě chvíli budu koukat ještě ho prouzkoumám, co kdyby to byla pravda…

….tak přece se nebudu tvářit že není…

A jsi chycená!

☯︎☯︎☯︎

V tu chvíli se zastav a HRAJ SE STRACHEM TO JEHO DOVADLO!

Popros svědka (mozek) o další důkazy ale tentokrát proti tomuto tvrzení –

a on se začne zaměřovat na to dobré – protože on není na ničí straně, pracuje jako počítač- co mu zadáš hledat, to ti vyjede…

A pak až uvidíš důkazy, že NEJSI JEN ŠPATNÁ, můžeš opečovat ten špatný pocit.

Zeptej se samotnýho toho pocitu:

„Co bys potřeboval? Co mi chceš říct?

☯︎☯︎☯︎

Každé z nás řekne něco jiného – ale určitě to bude něco podstatného, co stojí za ten náš menší propad!

A co řekl mně?

„Abys viděla jak moc jsi silná- abys procítila tu cestu z toho úplnýho dna, kdy jsi tomu všemu do posledního písmenka věřila až sem – kdy jsi schopná to nejen uvidět a zpochybnit, ale taky transformovat….“

A protože jsem vizuální typ, tak se mi před očima celá ta cesta přehrála a já cítila obrovkou vděčnost a sílu.

Obrovské (další) posílení mé důvěry nejen v sebe ale i Život a vyšší vedení.

A pak mi ještě řekl:

„Abys tu zkratku ven ze dna ukázala i ostatním“ 

A tak ji ukazuju – i když to třeba nikoho nezajímá, i když to třeba není dokonalý…

Dělám to, protože cítím, že mám.

Protože mě to baví.

Protože CHCI!

A pak je úplně jedno jestli je to DOST DOBRÝ…:)

Youtube kanál

Praktické tipy pro lepší každodenost:

„Štěstí je dovednost a dá se naučit!“