JAK ODPOČÍVAT EFEKTIVNĚ?

Proč máme pocit viny, když si chceme na chvíli jen sednout? Proč si ke „chvilce pro sebe“ bereme mobil? A co se stane, když si dovolíme opravdu NIC nedělat?
V článku tě čeká zamyšlení o odpočinku, který není produktivní – ale je naprosto zásadní.
Třeba v něm najdeš i kousek sebe…

🎧 A pokud raději posloucháš, tady ho najdeš jako audio na ytb

Proč čumíme do mobilu nebo počítače když si chceme odpočinout?

Máme totiž podvědomě zakořeněné že odpočinek je vlastně ztráta času.

A taky, že je jen za odměnu. Dovolíme si ho až když je všechno hotovo. Jenže to není nikdy…

Uvěřily jsme, že jen tak „být“ je neefektivní a že nicnedělání je jen pro flákače. Je to něco co by se nemělo. Jen tak sedět nebo ležet a nedělat nic.

Pro některé lidi je to až rebelské.

NIC!!

V době posedlé produktivitou máme špatný pocit z odpočinku!

Ale protože jsme lidé, ne produktivní stroje, tak odpočinek bytostně potřebujeme.

A tak si teda chvilku lehneme nebo sedneme a abychom měli pocit, že děláme aspoň NĚCO, vezmeme si telefon, nebo notebook…

a NĚCO tam děláme….
Můžeme si třeba zatím promazat emaily, nebo odpovědět kámošce na zprávu, objednat nákup, nebo vyhledat nějaké informace, které jsme stejně potřebovaly…

jasně, zabijeme dvě mouchy jednou ranou!

Tělo si odpočine, ale nikdo na mě nemůže ukázat, že nedělám nic. Všichni jasně vidí, že dělám!

Mám tedy obhajobu! Vizuální pro okolí.  I tu hlavní a nejdůležitější.

Pro sebe, pro svou mysl.
„Neležím tu jen tak! Efektivně využívám čas.“

To je přece v souladu s náboženstvím naší doby.

Efektivně-produktivní dokonalismus.
„Jedu. Makám. Tak co jako?!“

Jenže ono tohle makání u odpočinku je dobré jenom k té jedné věci.

K uklidnění naší mysli, abychom si nemusely přiznat, že vlastně opravdu „jen“ odpočíváme.
Jinak je krajně neefektivní.

Jednak většinou neuděláme vůbec nic světoborného. Maximálně tak promažeme ty maily nebo něco jiného podobně nedůležitého a navíc to uděláme mnohonásobně pomaleji, než kdybychom to dělali v jiné náladě a naladění. A s jiným záměrem.

Řečeno neezotericky – kdybychom to dělali ve chvíli, kdy se rozhodneme, že teď máme vyhrazený čas a náladu pro to, abychom si promazaly maily, objednaly nákup, nebo vyhledaly informace o barefoot botičkách pro dítě.

Takže tu jednu mouchu, kterou jsme myslely, že zabíjíme, vlastně necháváme pořád bzučet přímo u hlavy.

A tu druhou taky.

Totiž tu druhou nejenže necháváme bzučet, ale ještě ji poskytujeme výživnou potravu, aby mohla bzučet víc.

Totiž když máme pocit únavy, ve většině případů to není tak, že by stačilo nechat odpočinout jen tělo. Ve většině případů potřebuje odpočívat hlavně naše mysl. A tím, že si k lehu přidáme čumění do mobilu nebo počítače tu mysl jenom dál a dál zahlcujeme a unavujeme.

Výsledek? Po půlhodině „odpočinku“ jsme unavenější, zahlcenější a otrávěnější, než předtím. Nic jsme vlastně nevyřešily, nevyřídily a ani jsme si neodpočinuly..

Pokud jsme vnímavé k sobě a k tomu jak se se svým životem nakládáme, pak nám dojde, že jsme právě ztratily půl hodiny svého života. A v důsledku toho jsme ještě zpruzeleší než před „odpočinkem“.

Pokud jedeme na autopilota, tak nám to vědomě nedojde. Ovšem dojde to našemu podvědomí, které volá po tom, abychom ho nějak utišily:

„Podívej, jsi unavená, zpruzelá, ztratila jsi čas, jsi neefektivní…JSI ŠPATNĚ!“

křičí na nás podvědomí a hned nabízí řešení, které má zapsané jako nejjednodušší:

“…pomoz si…to by chtělo cígo/kafe/čokoládu…bude ti líp, zvládneš dojet ten den do konce ať si pak večer můžeš konečně lehnout!“

A tím dál roztáčíme svoji autopilotní jízdu životem, křeččí kolečko se zastávkami:

Je mi blbě – Uteču od sebe – Jsem odpojená a ztracená a je mi z toho blbě – Uteču od sebe…

Tahle linka jezdí pořád dokola a stejně jako odpočívání s telefonem nebo počítačem ani ona nikam nevede. To je ale zase na jiný článek…:)

Pojďme si tedy příště až budeme citit únavu, úplně normálně odpočinout.

Pojďme k sobě být upřímné a přiznat si, že se sice trochu bojíme, že když nebudeme chvilku dělat nic, tak nám spadne celej svět na hlavu.

A zárověň pojďme být odvážné a risknout to.

Uvidíme, že když chvilku děláme NIC, tak se nestane vůbec NIC.
Poznáme, že si to úplně v klidu můžeme dovolit.
A hlavně poznáme, že dělat nic je mnohem efektivnější, než by se mohlo zdát.

Řečeno seberozvojo-ezo hantýrkou: Pojďme si vědomě vymezit čas, kdy odpočíváme.

Řečeno polopatě:

1) Je toho na mě moc, jsem zpruzelá, vybuchuju, nebo se cítím unavená..

2) Ok, PŘIZNÁM SI TO a…odpočimu si.

3) Bez výčitek, že bych měla dělat aspoň NĚCO si prostě jen sednu, zavřu oči a dýchám. Nebo se protáhnu…
Někdy stačí i tři minuty, někdy půl hodiny…

Zkoušej to! 🙂

Je to přelomové!
Přestat se bát dělat NIC.
Přestat se bát být k sobě upřímná, a přiznat si, že jsi člověk a že to je nejen Tvá bytostná potřeba, ale také Tvé výsostné právo.

Pojď změnit svět a ukaž mu, že je to naprosto normální.
Okolí zjistí, že když jsi opravdu odpočatá, jsi nakonec efektivnější a produktivnější…
A taky milejší a šťastnější…
A přidá se.

A jednou my, nebo aspoň naše děti budou žít ve světě, kde se nebudou muset
schovávat za mobil, nebo počítač, když budou cítit potřebu odpočinku.

Ráda Tě provedu do středu Tvého klidu…

Youtube kanál

Praktické tipy pro lepší každodenost:

„Štěstí je dovednost a dá se naučit!“