Existencionalismus a hysterka u kouzelného knoflíku (Ostrůvky s trosečnicí II.)

                 Minule (v článku Ostrůvky s trosečnicí) jsem slíbila, že napíšu taky o té druhé věci, která má moc měnit náš svět. Máme jí více ve své režii než “ostrůvky”, protože délku ostrůvků ovlivňují spíše děti nebo práce, každému něco jiného.

Přesto ale platí, že když si ostůvky vytváříme výrazně nám to pomůže dostat mysl do klidu.

A o to přesně jde! Dostat mysl z fáze “makej, makej nebo ti to tu všechno spadne na hlavu” do fáze “když mi to tu spadne hlavu, pak se sem dostane víc čerstvého vzduchu” 🙂

Celou tuto druhou magickou věc, co mění světy totiž ovlivňuje právě naše mysl. Tedy my!

Ano, i přesto, že v práci po Tobě dupe šéf, nebo na Tebe doma řvou mimina z každého rohu, můžeš ovlivnit celý svůj den. A taky život!

Pamatuješ, jak nás ve škole učili o auterech existenciálních románů? Těch, co byli zavření v koncentračních táborech a přesto se dál dokázali cítit svobodní?

Zní to neuvěřitelně, a možná trochu ezo, ale opravdu si celou svou realitu tvoříme ve své mysli. A ano, kdyby mi to říkal někdo jiný, ve chvíli kdy bych se cítila úplně na dně, nejspíš bych ho poslala do Prkvančic. Takže pokud jsi právě unavená a totálně vysátá, pak Tě nejspíš naštvu, ale nedá mi to, abych to nenapsala. 🙂

Svou realitu si tvoříš sama. Pokud chceš být oběť, tak jí budeš.

Chceš být Oběť, nebo Tvůrkyně?

Můžeme diskutovat o tom, jak moc ovlivňujeme okolnosti, které nás obklopují. Jestli já jsem si například vytvořila to, že obě holky měly ekzém a nespaly a nespaly, dokud mě to úplně nevysálo. Nebo proč se někomu jinému dějí jiné věci. To bychom ale zabředávali do moc velkých hloubek.

Dneska jsem chtěla předat spíš jednoduchý tip na zlepšení náročného dne, ne výzvu

k rozmotávání rodinné zátěže.

Dnes Ti chci jen říct: “To jak se cítíš Ty, ovlivňuje celé Tvoje okolí! Jestli jsi od rána nas*raná, bude nas*raný i Tvůj šéf , i Tvoje děti, nebo třeba pes…a celý svět bude temné, studené a zlé místo.”

A proto je třeba zajít na “ostrůvek”. Teď hned! Aspoň na minutu, pokud nemáš čas. Ale jdi tam! Bez toho to nepůjde! Všechno ostatní musí počkat!

Musíš dosytit svoje potřeby. Naplnit svojí energetickou nádrž, abys měla sílu na kouzlení.

Až se vrátíš z ostrůvku, zkus se na tu situaci (nebo na celý ten hrozný den) podívat z téhle nové perspektivy.

Pokud je ještě potřeba pustit nějaké na povrch vyplavené emoce, pusť je.

A pak se to konečně stane! Najednou ve své hlavě uvidíš knoflík!

Zhluboka se nadechni a zmáčno ho!

A teď se usměj, narovnej se (srovnej si korunku :-)) a přivítej samu sebe jako Tvůrkyni ve svém novém, zářivě krásném světě. Je jen Tvůj!

Jasně, z šéfa se najednou nestal kámoš k pivku. Ani děti určitě hned nepřestaly křičet. Jenže teď už vidíš, že to všechno klidně může spadnout. Protože si to aspoň pak postavíš podle svého.

Tak třeba u nás to vypadá tak, že děti dělají pořád to samé, co mě předtím vytáčelo. Jenže když se na ně usměju a místo vyšťeknutí nějakého příkazu řeknu třeba něco jako: “Nechcete si holky chvíli zatancovat? Ty hračky uklidíme potom, ju?”, tak ony začnou taky pomalu roztávat.

A ten nezvladatelnej spratek z toho minulýho světa je najednou zase moje malinká roztomilá holčička. A to batole taky najednou nevříská, aby mi znemožnilo se osprchovat. Prostě jenom potřebuje cítit klidnou mámu, vidět úsměv a slyšet něco jinýho, než moje vřískání.

Jo, pořád je tady tisíc a jedna věc, která potřebuje dodělat. Ale najednou to všechno prostě může chviličku počkat. Nebo třeba i trochu dýl.

Protože TEĎ ŽIJU.

Teď jsem vytvořila zářivý svět.

Co můžu ještě udělat víc?

Přiznávám, že to zní skoro pohádkově. A tak rovnou varuju, že občas to má háček!

Podívejme se teď ze zářivého světa zpět do světa utahaný, nasraný ženský. Někdy ten pitomej knoflík prostě nevidíš.

A je potřeba počkat.

Existencionalisté nejspíš taky nevejskali hned jak u nich zaklepalo gestapo…

Nejspíš potřebuješ více ostrůvků, více spojení s JÁ.

Možná to ta Tvoje holka uvnitř už vzdala a nevěří Ti že ji zase nenecháš na holičkách.

A tak ten čudlík skrývá.

Běž za ní jak nejčastěji můžeš.

Dýchej s ní.

Dělej co chce ona.

I když to zní jako pitomost a nemáš na to čas. A třeba ani žádnou změnu pořád necíš…ale za ten knoflík to stojí…!

Vždyť ona taky chce abys ho našla…Nebude ho schovávat věčně 🙂

Jenže pak je tu další potíž. Někdy může jít o něco většího. Někdy se může stát, že ten knoflík zakrývá nějaké Tvoje zranění z minulosti. To je pak na delší cestu, nejlépe s kvalifikovaným průvodcem.

Ale často to může být něco menšího. Třeba nějaké přesvědčení, které je potřeba ze sebe vyšťourat. Někdy k tomu taky pomůže průvodce, někdo nezaujatý, kdo klade ty správné otázky. Ale s trochou cviku se člověk časem naučí vyšťourat to sám…

Mně se třeba často stává, že stojím přímo u toho přepínače.

Civím na něj.

Ale nepřepnu.

Něco ve mně se mi snaží namluvit, že tak to bude lepší.

Že svět je hnusnej, tak já mám být taky.

Říkám si: “Budu tady na všechny řvát a syčet jedovatosti a ono se mi uleví.”

Říkám si to, přesto, že dávno vím že to bude přesně naopak.

A tak jsem pár týdnů šťourala…

Jako bych chtěla aby si to okolí vyžralo. Že mi není fajn.

Jakoby za to mohli oni.

Tak ať trpí se mnou.

Jakoby mi v tom bahýnku vlastně bylo teploučko…

Už, už… mám ruku na knoflíku, ale zas ucuknu….

Zůstanu v šedivém světě Oběti…

Proč tohle dělám? Co mi brání v tom cítit se líp, přesto, že už dávno vím, že ten knoflík je fakt funkční?

Přemýšlím nad tím pokaždý když u něj stojím a nadávám….

Teprve nedávno mě napadlo v čem to asi bude.

Skrytý přesvědčení!

A tak jsem šťourala. Jaký nefunkční přesvědčení stojí za tím, že se chovám jinak, než vím, že by mně (i okolí) prospělo? Jinak než sama chci?

Až jsem na to přišla!

Nějaká část mého mozku věří, že přepnout a cítit se líp je časově náročnější! Že když budu v dobrý náladě, stihnu pak méně věcí…jasná blbost, ale je tam!

Čeká na vyšťourání a přepsání. Do té doby bude stínit u knoflíku….

Každá z nás tam bude mít nějaký jiný přesvědčení. S tím jaký tam máš Ty, Ti může poradit jen jediná osoba…čeká na Tebe…Ty víš kde 🙂

Naposledy když jsem stála u vypínače a zase mi cukala ruka tam a zpátky, ta holka uvnitř mi napověděla, že mám ještě další převědčení!

Oni tam ty mrchy bývají ve vrstvách!

Člověk nikdy nepřestane šťourat 🙂

Tentokrát tam bylo přesvědčení, že když budu sluníčková, ONI neuvidí jak moc to mám těžký. A proto mě neocení!

Jenže, upřímně, kdo kdy ocení ušňafanou semetriku? Kdo za ní přijde a řekne: “Ty to máš tak těžký a proto tu na nás řveš, viď? Pojď namasíruju ti krk…”

No asi nikdo… ale znám jednu holku, co čeká na ostrově…a ta jediná pro Tebe bude mít pochopení.

I v tomhle stavu.

Ta to pro Tebe udělá.

Tak za ní skoč a nech si ukázat ten svůj knoflík, jo?