Třídění jako rituál?

Jo, dneska už to tak fakt mám…!

Ale kdysi….

…kdysi jsem se třídění bála jak čert kříže.

Schovávala jsem úplně všechno – jednak by se to mohlo hodit, že….

….a druhak mi bylo líto těch věcí, že by skončily opuštěné…

Můj úklid spočíval v tom, že jsem věci nekonečně dlouho rozřazovala do podobných kategorií a hledala jim místo, odkud by nevypadávaly.

To vydrželo pár dnů a pak věci samy vyskákaly ze svých místeček a chaos pokračoval.

Dívala jsem se na mámu, která trpí stejným „nicnepustím“ syndromem. Jenže ona už si ten syndrom nese zhruba o 40 let déle… Díky Bohu, že má k dispozici i barák po babičce s dalším pozemkem…jinak nevím, kam by ty věci už dávala.

Nutno dodat, že babička nastřádala taky pěknou sbírku.

Rodinné prokletí?

Možná…

Ovšem, když jsem se konečně stěhovala do svého – tedy do opravdu svého domu – ne žádného studentského provizoria, rozhodla jsem se, že takhle žít už nechci.

Nechci žít zaskládaná mezi krabicemi a donekonečna věci přesouvat. Uklízet nad nimi a pod nimi, pořád se vším šoupat, abych mohla aspoň vysát…

No to fakt ne, já bych chtěla žít.

Mít čas na lidi – ne, pořád jen opatrovat věci.

A co víc…

Jak děti rostly, viděla jsem, že ani všechny ty schované věci, nepřináší žádnou praktickou úlevu. Stejně všechny ty oblečky byly tak zakrámované, že nikdy nevyskočily v tu správnou dobu. Naopak, když byly třeba, ani nás nenapadlo, že tam někde jsou. A když malá vyrostla objevila se, z ničeho nic, krabice dupaček.

Ano, některé věci bylo fajn si nechat. Třeba šatičky – které holky nosí a chlubí se, že jsou po mamince. Nebo jezdícího koníka, kterého dostal děda k druhým narozkám.

Něco jsou fakt poklady, ale většina těch věcí už prostě svojí novou příležitost nedostane.

A tak jsem si řekla, že tu kletbu zruším! Přihlásila jsem se do úžasného kurzu Terezy Boškové – Budování domácího chrámu a s věcmi zatočila.

Šlo to pomalu. Třídění je dovednost. Jen člověk musí mít chuť a odvahu se to naučit.

Ale s každou další bednou, nebo pytlem jako by se mi líp dýchalo.

Padaly ze mě ty obruče rodinné zátěže. Pouštěla se mě energie všech těch nahromaděných, vězněných věcí.

A vůbec jsem neměla pocity viny nebo lítosti. A přitom jsem nemusela jít nijak zásadně proti svému nastavení.

Ano, věci jsem dál brala jako bytosti, kterých si mám vážit a být za ně vděčná. Jen jsem najednou cítila i ten jejich pocit. Pocit vězně, který je odsouzen léta ležet v krabici, bez toho aby plnil své poslání.

Nepoužíván v zapomenutí.

A vše jen pro můj strach, který v konečném důsledku věznil i mě. Jako dozorce a zároveň otroka všech těch věcí.

Dneska je to uplně obráceně!

Na každé třídění se těším tak, že to se mnou úplně vibruje!

Je to malá slavnost. Rituál očisty! Čas pro mě a můj chrám. Čas pro osvobozování věcí. Čas uzavírání starých cyklů. Vytváření místa pro to nové, co mi má vstoupit do života.

Třídění už nikdy není tak velké jako to první, které probíhlalo několik dnů nebo i týdnů – už si to přesně nepamatuji.

Teď už jsou to jen taková malá tříděníčka. Spíš dolaďování a rovnání kormidla, držení směru.

Často mám chuť třídit ve fázi Čarodějky – tedy před menstruací. A třídím taky při slavnostech na oslavu velkých svátků v kole roku.

A co Ty jak jsi na tom s tříděním?

Napiš mi do mailu, nebo do komentářů, pokud máš chuť sdílet!

Více o třídění taky v návazném článku tady.

A pokud bys měla chuť své třídění rovnou posunout…

Povýšit ho z obyčejného nutného úklidu na očistný rituál.

Na slavnost!

Ba co víc! Dokonce si z něj udělat prostředek k seberozvoji…

Pak se určitě mrkni sem: