Povolit a dovolit (si)!

Znáš to taky? Strašně se snažíš být přítomná a být tu plně pro děti a ještě si to užívat… A na pozadí, někde vzadu v hlavě ti běží: „Tohle je super, ale ještě musím udělat to a to… kdy já to kurňa stihnu?!“

Dneska přijel děda na chvíli domů z práce, protože potřeboval s malým traktůrkem dojet pár metrů za zahradu, a na obecním hřišti srovnat dřevo. A hned jak ho objevily moje holky, tak se na něj nadšeně pověsily a že to jinak nejde, musí jet s ním!

Prostě děda a ještě traktor! Neodolatelná kombinace.

Mohlo by se nasednout dozadu na valník a jet na hřiště!

Slunce svítilo.

Pes se taky připravoval k opuštění pozemku a vesele pobíhal kolem.

A já dostala chuť naskočit na valník a nechat se pomalu sunout traktůrkem…

Jenže!

Měla bych napsat článek. A ani dneska nevím o čem! Musím dodělat druhý modul právě běžího kurzu. Poprat se s technikou a nasázet videa do počítače. A hlavně poladit obsah.

Musím dát prát prádlo a sesbírat rajčata…a ještě tamto a tohle…

„NEMÁM ČAS!“ znělo mi v hlavě.

„ALE JÁ CHCI JET S TÁTOU TRAKTOREM A BÝT S HOLKAMA NA HŘIŠTI!“ zněla mi v sdrci moje vnitřní malá holčička.

A tak jsem stála u traktoru a přešlapovala na místě. Holky lezly po traktůrku a děda koulel očima. Taky nemá čas. Musí se vrátit do práce.

„Proč si tohle děláme? Proč pořád žijeme v takovém stresu?“ napadlo mě při pohledu na tátu.

Až potom mi došlo, že to právě jedu taky! 🙂

Vždyť o co jde? O pár minut, maximálně půl hodinky…ale za ohromnou cenu vnitřní spokojenosti všech zúčastněných!

Co tady všude píšu? O čem je můj kurz? Co učím ženy?

Být v lehkosti. Následovat touhy srdce a poslouchat vnitřní holčičku!

A teď tu stojím a tvrdím nejen své vnitřní holčičce, ale těm mým „vnějším“ holčičkám, že nemám čas.

Na co nemám čas?

ŽÍT?

Tak co chci pak koho učit?

Přešlápla jsem naposledy a poskočila radostí.

Směrem k vnitřní holčičce.

Směrem k mým holkám lezoucím po kapotě malotraktoru.

Nasedla jsem na malý valníček, přitiskla batole k sobě. Starší jsem dala dědovi na klín přímo k volantu. A nechala se vést.

V očích mi zajiskřilo. V břiše jsem cítila ten pocit „ano, teď jsem udělala, co jsem měla! Bylo to správně!“

I děda měl radost. Na hřišti nebude muset holky přemlouvat k odchodu a bude moct odjet, kdy bude potřebovat.

O radosti holek a psa ani nemluvím. 🙂

A tak se tak vezu a koukám na zorané hnědé pole a zelené stromy. Cítím dopolední slunce jak začíná nabírat na síle a hladí mě po holých ramenou. Tisknu k sobě malé tělíčko mojí holčičky. Koukám jak se jí nožičky houpou nad polní cestou. Slyším jak se směje.

Nadechnu ten pocit do sebe a schovám si ho. Chci si ho vtisknout.

Traktůrek nás příjemně kolíbá a mně je najednou úplně jasné o čem bude dnešní článek!

A nejen to! Přichází mi skvělý nápad i na další součásti kurzu, které se snažím rozlousknout už pár týdnů. A teď mi přišel nápad mnohem lepší, než jaký jsem si původně představovala!

Jsem nadšená a směju se nahlas z holkama.

Takhle to přece chodí!

Vždyť to víme!

Tisíckrát to teoreticky víme!

Jen ta naše hlava s tisíci strými přesvědčeními nás prostě občas nechce pustit do praxe.

Díky tomu, že jsem teď hlavu neposlechla, že jsem nechala řádit srdce jsem byla odměněna takovou dávkou inspirace, že mi to ušetří hodiny přemýšlení a práce pod tlakem! Teď můžu být s holkama na hřišti třeba hodinu. A navíc v pohodě. Vím, že to, co by mi způsobovalo stres a zabralo spoustu času, povolilo. Vyřešilo se to!

Tím Tě chci znovu povzbudit k lehkosti.

K následování malých tužeb a radůstek.

K propojení se s tou holkou v Tobě!

Když pustíš ten tlak a stres, vytvoříš místo!

Místo pro nápady a inspiraci.

Místo, kterým k Tobě může promlouvat vyšší vedení.

A třeba Ti navrhne řešení jakéhokoli problému co Tě aktuálně trápí.

A třeba to řešení bude mnohem rychlejší, efektivnější a celkově lepší, než kdybys nad tím dlouze dumala, nebo se snažila stihnout všechno vystresovaným pobíháním.

A když Ti nic zrovna nepřijde, tak Ti aspoň v té čisté radosti z bytí dojde, že nemusíš stihnout úplně všechno. Že něco může počkat a něco se může třeba úplně vynechat. Že to důležité se děje právě TEĎ!

Proč nám to pořád připadá tak těžký, když je to vlastně tak jednoduchý!

Povolit a dovolit.

Povolit tlak aby to mohlo přijít.

A dovolit si následovat svoje touhy.

I když, nebo možná právě když, jde „jen o takové blbiny všedního dne.“

Protože „blbiny“ všedního dne tvoří dohromady celý náš život!