Odkouzlení světa je nevratný proces (?)

V mých sociálních bublinách se teď hodně řeší otázka, jestli dětem „lhát“ o existenci Ježíška/ Mikuláše /čertů a andělů a vůbec všech nadpřirozených věcí a bytostí.

S trendem respektující výchovy, která je samozřejmě skvělá a mohu jí jen doporučit, se pojí pravidlo nutné k zachování důvěry. Totiž pravidlo nelhat dítěti.

Jenže někteří rodiče to berou na můj vkus příliš doslova, příliš vážně. Tak nějak moc dospělácky. Možná to jsou právě ti rodiče, kteří nějak zapoměli na svá dětská léta, ztratili spojení s tou křehkou , dětskou esencí v nás…

Ano, jednejme s dětmi jako se sobě rovnými – ale nedělejme z nich předčasně dospělé a neberme jim dětství.

Ano, říkejme dětem pravdu…ale známe ji vůbec? Můžeme to s tak neochvějnou jistotou tvrdit?

A jde to vůbec? Jde dětem nelhat a přitom zachovat to kouzlo?

Já jsem přesvědčená, že jo…

  Lidé byly od počátku věků propojení s mýty a příběhy. Vše kolem bylo magické, spojené s duchy přírody, přírodních bytostí, s Bohy a Bohyněmi, kouzlem Vesmíru…

I když přišlo křesťanství, které se tvářilo, že přináší „pravdu“ a vymýtí lži opět přineslo „jen“ příběh. „Pravdu“ kvůli které umíralo tisíce lidí.

Potom nastoupila racionalizace. Období realismu. Vláda rozumu za každou cenu. Pokračovalo to racionalitou a techologizací průmyslové revoluce a pořád dál a dál až dodnes – tato období se opět snažila přijít s jedinou a neotřesitelnou „pravdou“ a vymýtit tmářství.

Kvůli různým „pravdám“ vznikla spousta válek. Umírali lidé.

Kvůli různým „pravdám“ taky může umírat něco uvnitř nás…

Lidé se zaměřili jen na rozum, odhodily mýty a příběhy. Rozum zvítězil nad duší. Duše se prohlásila za výmysl a odtrhli jsme ji od těla! Najednou se vše dalo racionálně vysvětlit, vědecky prozkoumat…a co ne, to se zavrhlo jako nesmysl.

Pamatuji si, jak na na jedné z přednášek na vysoké škole pan profesor povídal tento příběh vývoje lidstva a zakončil ho větou:

„Odkouzlení světa je nevratný proces!“

Pamatuju si jak se mnou ta věta tenkrát na přednášce otřásla.

Nevratný proces!

To už se nikdy společnost nevrátí k té jemné části „pravdy“?

K intuici, k příběhům a mýtům, k moudrosti předků, k duši…?

Až teď po letech vidím, že to tak definitivní možná není. Že to možná bylo jen další období, další „pravdy“.

Dalšího převládajícího paradigmatu, chcete-li.

Opět se po letech nesměle vracíme k tomu, co naši předkové věděli už dávno.

Některé odsouzené vědy už dokonce dokazuje a potvrzuje i věda. Uznává existenci energií a vliv na naše těla, mysl i emoce. Uznává existenci aury, čaker, dokonce i něčeho jako duše. Lékařství opět liknavě uznává spojitost mezi tělesnými příznaky a psychikou. Ano, možná se vracíme zpět ke starým „pravdám“, které jsme dříve zavrhli.

Možná se svět zase trochu zakouzlí…

Tady vidíme, že dokonce i společnost jako celek ve svém vývoji měla úsek, kdy ke svému fungování, rozvoji a růstu potřebovala „kouzelné období“. Období mýtů a příběhů. Období intuice.

Co když je toto období stejně důležité i ve vývoji jedince? Proč toto období ve jménu další „jediné pravdy“ brát našim dětem?

Ano, taky dětem nechci lhát. Ale právě proto jim nemůžu jen tak sebestředně a s neotřesitelnou nabubřelou jistou nositelů pravdy, tvrdit různá naše novodobá dogmata typu: „ježíšek neexistuje, čerti nejsou, duchové jsou vymyšlení..víly jsou jen v pohádkách…“

Jak to jako víme?

Prezidenta USA jsem taky nikdy neviděla na vlastní oči….můžu tedy tvrdit, že neexistuje?

Duše je taky jenom výmysl…protože jsme jí nikdy neviděli?

A jak tvrdí moje oblíbená, leč nepublikovatelná hláška z filmu Dědictví aneb Kurvahošigutntág: „Vašu p… jsem taky neviděl, a věřím, že ju máte…!“

Říkejte dětem všechny úhly pohledu. Říkejte jim jak to máte vy a ptejte se, co si myslí a cítí ony.

Na světě je tolik pravd, kolik je na něm bytostí!

Každá to vidí v trochu jiných nuancích a odstínech. Pojďme nové tisíciletí udělat tisíciletím tolerance k různým „pravdám“. K pravdám, které jsou si stejně rovny.

Tvrdit, že znám absolutní pravdu a musím ji okamžitě předat i svým dětem, mi připadá dost namyšlené a stejně tmářské jako pravdy mnichů při upalování čarodejnic!

Nemám pocit, že bych dětem lhala, ale přesto jim neodkouzluju svět!

Když se mě děti zeptají jestli existují čerti/víly/čarodějnice/Ježíšek….řeknu prostě, že nevím. Že já jsem je nikdy neviděla, a tak to nemůžu s jistou říct.

Vždy řeknu po pravdě, jak to mám já. Což je většinou to, že já věřím, že skryté síly někde existují, nevím jakou mají podobu, ale já si je představuji tak a tak...ptám se jak si je představují děti. Kreslíme si je. Hrajeme si na ně.

Speciálně u Ježíška, říkám, to samé. Nikdy jsem ho neviděla, nevím jestli existuje, ale moc mě baví si hrát, že jo. Lidé si mezi sebou dávají dárky na Vánoce…ale co když některý přinese i Ježíšek? Proč mu nenapsat dopis s přáními? Proč nezazvonit zvonečkem? Proč si neužít to tajemno? Proti čemu to je?

U Mikuláše apod. klidně řeknu, že jsou to převlečení lidé, ale to přeci nepopírá možnou existenci opravdových podobných entit. Opět, nikdy jsem neviděla, ale…„co myslíš, ty Rozárko, jsou čerti/andělé…nebo nejsou?“

Většinou, když pročítám diskuse rodičů o tomto tématu, vyplývá z nich, že i když starším dětem nechají rodiče na výběr, jestli chtějí věřit nebo ne – tedy řeknou jim, že Ježíšek není, ale nechají děti si vybrat a nechat ho tu hru dál hrát – dítě samo si vybere tu kouzelnou verzi.

Samo v příběhu pokračuje a rovzíjí ho. Samo tu „lež“ hraje dál a tváří se, že naši „pravdu“ neslyšelo.

Prostě nám možná o tu pravdu ještě nestojí! Možná potřebuje své kouzelné období.

Pokud je to odkouzlení nevratný proces, proč ho dětem násilně narvat dřív než na to jsou připravené?

Kvůli našim nezpracovaným traumatům z dětství? Kvůli našemu odporu k „většinové“ společnosti? Abychom ukázali světu, že my to máme jinak?  Kvůli našemu špatnému pocitu a neschopnosti se s ním vyrovnat? Nebo ve jménu nějaké další dogmatické „pravdy?“

Pokud je odkouzlení světa nevratný proces, jsem ráda, že se mi to nestalo!

A dobře, třeba u čarodejnic je to trochu jinak, o těch neříkám, že jsem je nikdy neviděla. Těch totiž znám spoustu 🙂

A tak říkám, že každý může čarovat, když chce – stačí používat svou mysl, emoce, touhy a umět je směrovat správným způsobem, ale to je zase na jiný článek 🙂

Nemusíme se užírat a zkoumat co těm dětem vlastně říkat. Zkrátka sdílejme své příběhy, své rodinné i osobní“mýty“, své zvyky a obyčeje. Sdílejme jak to máme my. A hlavně – nabídněme jim otevřenou paletu všech pohledů a pravd. Ony už si vyberou to svoje…