Cítíš se unavená? Bez života? Bez energie? 

Může to mít spoustu příčin…

Ale než začneš plašit a hledat nemoci a poruchy, nebo platit za doplňky stravy, pojď se podívat, jestli není příčina i řešení mnohem jednodušší…

Vnímáš své tělo?

Slyšíš/cítíš jeho signály?

A pokud ano, respektuješ je?

Chováš se podle nich?

Tělo s námi vždycky komunikovalo. Už jako malé holčičky jsme jasně věděly, kdy jsme unavené a kdy si chceme hrát. Kdy máme jíst i co máme jíst, aby to našemu tělo dělalo dobře. Věděly jsme kdy je čas tělo protáhnout a skákat a běhat. Kdy je třeba z těla vykřičet nahromaděný stres.

Jenže vždycky přišla nějaká autorita a vysvětlila nám, že to jak to cítíme, není správně:

 „Ale no tak! Papej ještě… aspoň tři lžičky, určitě ještě nemůžeš být najedená!“

„Musíš jíst teď, teď máme oběd!“

„Budeš jíst tohle! Je to zdravý! Nevymejšlej pořád!“

„Je čas spát! A neodmlouvej!

„Nekřič! To se nedělá!“

„Nelítaj tady jako blázen a hezky si hraj!“

A tak jsme tělo přestaly poslouchat. Protože kdybychom dál dělaly co potřebuje, přišel by trest – i kdyby jen v podobě pokárání či mámina zamračení.

Naučily jsme se hezky tiše a v klidu zapadnout, nevyčnívat. Jíst, co se zrovna považuje za zdravé (bez ohledu na to, že se doporučení každých deset let proměňuje).

Spát v době ohraničené budíkem, abychom stihly povinnosti hodných holek.

Naučily jsem se neprožívat emoce – protože s tím hodná holčička neotravuje.

Naučily jsme se příliš nezdržovat s našimi případnými potřebami, či náladami, protože na takový blbiny nikdo nemá čas.

„No tak buď hodná holčička a nezdržuj mě! Vidíš co mám práce, bež radši taky dělat něco užitečnýho!“

A tak jsme ten hlásek těla časem přestaly vnímat. Smířily jsme se s tím, že asi není užitečný. Že je třeba ho potlačit, umlčet, zařadit se a makat.

A usmívat se!

Jenže tohle člověk nevydrží dlouho. Teda nevydrží to dlouho tak, aby u toho byl šťastný.

Naše tělo se ze všech sil snaží s námi komunikovat. Když neslyšíme jemné signály, tak mu nezbývá nic jiného než přitvrdit – může na nás pak přímo křičet, v podobě různých nemocí či úrazů.

Když ten hlásek budeme ignorovat příliš dlouho, může dojít k nejhoršímu. Naše tělo to s námi prostě vzdá.

Takže co ten hlásek začít poslouchat mnohem dřív, než tělo donutíme k takovým zoufalým technikám?

A únava může být jedním z těch úplně prvních jemných volání!

„Haló! Já vím, že máš spoustu důležitých věcí na práci…ehm…ale já bych potřebovalo odpočinek, abych Ti v tom mohlo pomoci…“ ozývá se nesměle tělo a my většinou jedem dál.

Máme termíny, uzávěrky, máme nevytřené podlahy a hladové děti, máme partery a taky rodiče a všichni potřebují abychom se jim věnovaly.

A tak ukrajujeme tam, kde to je nejmíň vidět…teda aspoň zatím. Ukrajujeme sobě, svému tělu.

Často v denním zápřahu, nebo v návalu flow nad novým úkolem děláme, že tělo neslyšíme ani ve chvílích, když žádá o jídlo, nebo pití….

Schválně kolikrát tělo odbydeš jen rohlíkem, nebo čokoládou či kafem, (v horším případě práškem) aby mlčelo a fungovalo?

A když to děláme dlouho, tak je ten hlásek čím dál slabší až ho najednou přestaneme vnímat. Neslyšíme jemné signály a volání těla a tělo začne přitvrzovat.

Začneme se cítit nejen unavené a vyšťavené, ale také nervózní, podrážděné, frustrované. Ne úplně nešťastné, ale zcela určitě ne šťastné.

Ráno už vstáváme bez energie a do postele chodíme úplně vybité do mínusu. A začneme se zlobit na své tělo: „Co je? Proč nemáš energii? Já potřebuju tolik věcí udělat….?!“

Ale my už odpověď těla neslyšíme. Možná proto, že svou otázku doopravdy nemíníme vážně.

Nezajímá nás odpověď a potřeba těla. Protože to by jenom zdržovalo! Jen ať se hezky přizpůsobí, zařadí a je hodné!

A nevymýšlí!

Jen ať se podívá, co máš práce! Mělo by taky radši být nějak užitečné…!

Neslyšela jsi to už někde…?

Ano, tenkrát naše hlásky ani potřeby nebyly důležité. Nikdo je neslyšel a slyšet nechtěl.

Jenže teď už jsi velká. Teď jsi Ty svojí jedinou autoritou.

Co takhle tu starou vyjetou kolej přeorat a změnit?

Možná kdyby Tě ta odpověď těla začala opravdu zajímat – i za cenu toho, že po Tobě bude chtít takové „blbiny“, jako třeba zvolnění nebo odpočinek, pak by s Tebou možná zase mluvit začalo.

Možná, když poslechneš jeho nejzákladnější potřeby – když ho budeš vnímat jako parťáka, pak Tě odmění dávkou energie, kterou potřebuješ na své aktivity.

A možná se dostanete ještě dál – ale o tom zase příště.

No a nakonec si neodpustím jeden malý bonusový tip k únavě, který opakuji pořád dokola – v souladu s tím velkým kolem. 😀

Ano, to je přesně ten tip! Totiž s únavou výrazně pomůže už jen to, že začleníš do svého života to velké kolo – kolo roku. A přijmeš jeho cykly. A samozřejmě i ty své cykly. A s oběma z nich budeš v souladu…je to nepatrná změna úhlu pohledu, ale pohne celým Tvým světem!

PS: Pokud se chceš začít napojovat na své tělo, začni uzemněním – uzemění je základ pro cestu z hlavy do těla!

Anebo pojď rovnou do čtyřtýdenního kurzu, kde se s tělem propojíš do hloubky!