Křivdy z dětství: Odpustit rodičům znamená osvobodit se!

– Proč je odpuštění (nejen) rodičům darem hlavně pro nás?

– O křivdě z dětství, bolesti, pochopení a cestě ven.

– A o tom jak tím můžeš vytvořit lepší svět pro sebe, své rodiče, ale i své děti!

‼️ Je hlavně ale bolesti způsobené „běžnou výchovou“ , ale na konci najdeš i poznámku k případu, že Tví  rodiče byli opravdu TOXIČTÍ,  a nejde předpokládat, že Tě milovali a „dělali to pro Tvé dobro“.

☯

„Ona vůbec nepochopila co mi udělala! Jak se na mě podepsala, chápeš to?!“ rozčilovala se mladá žena v kavárně a krmila batole v židličce vedle sebe.

„No, jo, to jsou celý oni – mají IQ voličů Babiše…“ chápavě ji konejšila druhá žena a u toho kojila malou holčičku: „…ona to ani nechce pochopit, zbláznila bys se z toho, kdyby si to přiznala….“ smutně si povdechla, láskyplně se podívala na miminko v náručí a dodala: „Ale aspoň, žes jí to řekla! To je strašně důležitý!“

Taky to znáš?

Takovej ten odbojovej vztek když začneš číst o rodičovství a o tom, co způsobuje klasická výchova?

Ten pocit křivdy a nepochopení: „Jak se ke mně mohli takhle chovat!?“

Pokud jo, tak čti dál, možná Ti tenhle článek přinese úlevu…

Proč je odpuštění (nejen) rodičům darem hlavně pro nás?

O křivdě z dětství, bolesti, pochopení a cestě ven.

A o tom jak tím můžeš vytvořit lepší svět pro sebe, své rodiče, ale i své děti!

‼️ Je hlavně ale bolesti způsobené „běžnou výchovou“ , ale na konci najdeš i poznámku k případu, že Tví  rodiče byli opravdu TOXIČTÍ,  a nejde předpokládat, že Tě milovali a „dělali to pro Tvé dobro“.

☯

„Ona vůbec nepochopila co mi udělala! Jak se na mě podepsala, chápeš to?!“ rozčilovala se mladá žena v kavárně a krmila batole v židličce vedle sebe.

„No, jo, to jsou celý oni – mají IQ voličů Babiše…“ chápavě ji konejšila druhá žena a u toho kojila malou holčičku: „…ona to ani nechce pochopit, zbláznila bys se z toho, kdyby si to přiznala….“ smutně si povdechla, láskyplně se podívala na miminko v náručí a dodala: „Ale aspoň, žes jí to řekla! To je strašně důležitý!“

Taky to znáš?

Takovej ten odbojovej vztek když začneš číst o rodičovství a o tom, co způsobuje klasická výchova?

Ten pocit křivdy a nepochopení: „Jak se ke mně mohli takhle chovat!?“

Pokud jo, tak čti dál, možná Ti tenhle článek přinese úlevu…

🎧 A pokud raději posloucháš, tady ho najdeš jako audio na ytb

…. najednou máš pocit, že tu bolest musíš vrátit.
Že to rodiče musí pochopit, omluvit se, trpět za to, co provedli – za to, jak se celý život cítíš!
Kvůli nim!

Taky jsem tam byla.
Je to takové probuzení.
Vykouknutí z oparu nevědomí a pochopení PROČ něktré věci mám tak, jak je mám.
A to je skvělý!

Jenže ten další krok není vysypat to na „původce“ bolesti a vrátit tu bolest zpátky.
Protože ano, možná si to opravdu nemůžou a ani nechtějí přiznat – co by s tím vším taky teď ke stáru najednou měli dělat? A jak by to pomohlo Tobě? Nijak..

Další krok je totiž trochu jiným směrem.

Ano, ta kojící maminka měla v něčem pravdu – je důležité to říct. Je to důležité to vysypat ven. Vykřičet.

Vybrečet.

Vyřvat.

Ale ne NA NĚKOHO. (V tomto případě na rodiče.)

Ale prostě jen VEN.

A potom místo předání bolesti zpět – tu bolest rozpustit.

Jen tím se přetne ten kruh utrpení. Ne tím, že to předáme dál.

Když utrpení proměníme v pochopení, dokážeme odpustit.

A bolest se rozpustí a zmizí.

Neříkám, že máš zase někoho chápat a omlouvat – hodná holčička jsi byla dost dlouho.

Nemusíš přebírat ničí vinu ani odpovědnost, ani si nechat dál všechno líbit a mlčet.

Ano, určitě si drž své hranice – ale i to se dá dělat laskavě a s klidem.

Pokud už si v sobě neneseš tu křivdu a bolest. Pokud opravdu odpustíš.

A ne – odpuštění není něco, co děláš pro ty druhé!

Odpuštění vždycky děláš v první řadě pro sebe.

Proč? Čti dál…

Ta rozhořčená žena si té druhé svěřovala, že trpí autoimunitním onemocněním a já úplně viděla jak se okolo ní vznáší hustá mlha hořkosti, křivdy a vyčerpání z přílišné odpovědnosti, kterou – teď v dospělosti už dobrovolně – nese.

Velkou část té mlhy dělalo právě to ukřivdění. To neodpuštění.

Proto říkám, že odpustit někomu je v první řadě služba pro nás samotné.

Protože ten jed, který z té křivdy, nenávisti nebo zloby odkapává – ten pijeme hlavně my. Ne ten, kdo to nám to způsobil.

Neodpustit je jako dennodenně pít ten jed a očekávat, že se otráví ten druhý.

Jenže ten se k tomu jedu ani nepřiblíží. Ten jed produkuje tělo toho, kdo neodpustil. A pomalinku ho zevnitř tráví.

Odpuštění – čehokoli, komukoli – je v první řadě dar pro Tebe!

Jenže jak odpustit, když to pořád bolí?

! (Pomoci může i článek o toxickém chování tady)

Ale nejdřív zkus následující….

Pojď se teď na chvíli vcítit – protože jen vcítěním dokážeme některé věci pochopit.

Předtav si teď maminku.  Samozřejmě to platí i o otcích, ale pojďme se teď vcítit do jedné osoby. Do maminky nám to půjde snáz -protože samy teď mámy jsme.

Takže si ji představ. Třeba jak je v porodnici. Nemá ani tušení proč se cítí tak špatně, když to měl být největší okamžik jejího života. Nemá tušení, že stejně tak, jak ji brali sílu a odpovědnost za sebe a své tělo celý život, jí to všechno vzali i teď. Vzali jí sílu, vzali jí její porod a nakonec jí vzali dítě.

Instikt na ní křičel, že chce své miminko přivinout k sobě.

Nebo na ní možná už ani nešeptal, jak byl za celé roky otupený.

Cítila se zevnitř bolavá, roztrhaná a jakoby vykradená.

„Takhle se to dělá, maminko, co se tváříte! A pohněte sebou, nemáme na vás celej den!“ vytáhl jí z toho vnitřku autoritativní hlas.

A tak spolkla slzy a bez odmlouvání si lehla na pokoj šestinedělek. Dostala informace jak se má co správně dělat – jedny jediné informace!

A protože byly jediné, tak nikoho ani nenapadlo o nich pochybovat.

Takhle se to prostě dělá!

A kdo to tak nedělá, bude potrestán!

Ať už „jen“ káravými pohledy a výhružkami sestřiček, pediatrů a později učitelek, nebo ostatních maminek a zbytku rodiny nebo jinými prostředky.

A od té chvíle v porodnici šla proti svému instinktu tak často, že ho prostě přestala slyšet.

Jenže on tam pořád byl a to jeho vynucené a sotva uvědomované potlačování ji stálo spoustu bolesti a taky energie, ktreá jakoby mizela bůhvíkam.

Stejně jako v Tobě je to zranění, které jsi objevila až teď, ale bolelo celý život.

I tohle bolelo. Jít proti tomu co cítíme – i přesto, že to děláme nevědomě –  je ten největší zdroj vyčerpání, té nejvštší bolesti, která nás tíží a my netušíme proč tu je a kde se vzala. 

„Takhle se děti vychovájí, hlavně ji nerozmazli! Co by z nich vyrostlo! Nesmí Ti odmlouvat, jak by to tady vypadalo! Vychovej z nich slušné lidi!“ peskovaly se ženy mezi sebou v dobré víře, že si pomáhají s výchovou, protože to stejné, jen jiným jazykem se radilo i v jediných možných „odborných“ zdrojích.

Ne jen v jejich generaci. Radilo se to tak dlouho, že se to zdálo jako jediná možnost!

A ona měla strach – ten stejný obrovský strach, který máš teď Ty, když se snažíš ze svých dětí vychovat zdravé a šťastné bytosti – že něco posere, že to zkazí, že to udělá špatně – bála se neposlecnout ty léty prověřené rady, jen pro to že jí nějaký stále slabší hlásek radil něco jiného.

A cítila i bezmoc – tu stejnou, co cítíš Ty, když to s dětmi neklape tak, jak bys chtěla, když odmlouvají, neposlouchají, mluví sprostě a mlátí sestřičku…a Ty netušíš, jak to napravit, aby to nešlo špatným směrem.

Nebylo kam se obrátit pro radu, když cítila bolest, vyčerpání, strach nebo samotu. Byla by za blázna. Všechny ženský ty přece zvládají!

Nikdo jí neřekl „důvěřuj tomu, jak to cítíš“ nebo „Odpočiň si…“

A tak jela přes sebe.

Ve všem.

Dál a dál.

Bez zastavení. Bez pochopení. Bez rad a informací. Bez psychické podpory. Bez pomoci…

Byla totálně vyčerpaná – podobně jako teď Ty – ale neměla páru proč, neměla ty informace co máme dnes my – a tak to prostě jen překonala, zase se potlačila zlomila, znásilnila… a jela dál – a to všechno dělala s vírou, že to dělá pro Tvoje největší dobro – stejně jako všechno, co dnes děláš Ty, děláš s vírou, že je to pro Tvé děti nejlepší –  proto aby z Tebe vyrostl ten zdravý, plnohodnotný a šťastný člověk.

Dělala to s obrovskou láskou – ano, přesně s takovou jakou teď cítíš Ty, když se snažíš nekřičet na své broučky, protože sis přečetla, že je to může poškodit.

Nekřičíš, i když už padáš na hubu a sotva udržíš oční víčka, jsi napružená jak struna a před Tebou je ještě stopadesát úkolů. Nejradši bys zalezla a brečela …

Ona to měla stejně, jen s tím rozdílem, že jí celé generace před ní a celá společnost neochvějně tvrdily, že dítě potřebuje „pořádnou výchovu“, jinak z něj nic dobrýho nevyroste a že ženská se má překonat, zvládnout to a nestěžovat si.

Neměla oporu v ženských kruzích, alternatvních rodiných centrech, online kurzech, ani odborných publikacích.

A už vůbec neměla možnost rozkrýt si a vypustit ven svá dětská zranění, staré bolesti a traumatické vzorce… neměla ani ponětí, že něco takového existuje…

A tak jen občas – stejně jako někdy Ty – v noci brečela do polštáře, protože si prostě představovala, že to se svým broučkem jednou bude mít jiné, chtěla být lepší než její máma a teď to nejde…

Cítila, že nechce křičet, že nechce bít, že nechce ubližovat…ale neměla NIC, co by ji v tom podpořilo, nebo nabídlo jinou cestu.

A tak dělala to nejlepší, co v tu chvíli mohla. To nejlepší co měla k dispozici. To nejlepší čeho byla schopná.

Stejně tak, jako s to snažíš dělat Ty – a ani tě nenapadne, že by za Tebou jednou brouček mohl přijít a požadovat Tvé pokání – ale co když jo? Co když jednou lidstvo bude vědět něco, co neví teď?

Budeš kvůli tomu nějak „vinná“?

Sama víš přece nejlíp, že děláš to nejlepší co umíš, co můžeš. Co máš k dispozici.

Víc dát nemůžeš – i když miluješ sebe víc.

A ani naši rodiče nemohli dát víc, než bylo v jejich možnostech – i když milovali úplně stejně silně jako teď Ty…

A když tohle nejen pochopíš, ale když to opravdu procítíš – pak zmizí bolest. Protože ucítíš, že vše co dělali, bylo z lásky.

Ucítíš, že jsi byla – a pořád jsi – milovaná.

Že jsi dostala všechno, co jsi dostat mohla.

Nikdo ti nechtěl vědomě ublížit, nebo tě nějak ochudit.

Dělali to nejvíc co mohli a uměli – pro Tebe – pro jejich malou holčičku.

A tím zmizí i pocit křivdy a přijde odpuštění.

Ano, skutečnost bude pořád stejná – nedostala jsi v dětství to, co jsi dostat měla!

To nelze popřít. Cítíš to a má to své následky.

Ty následky se dají opravit – ale opravit už je musíš Ty.

Díkybohu už na to dnes nemusíš být sama.

Ale křičet na rodiče a žádat opravu nemá smysl. Teď jsi dospělá.

Oni Tě vybavili na cestu nejlépe jak uměli. Něco Ti zapoměli přibalit. Něco Ti zas dali navíc.

Ale teď už jdeš sama za sebe – vybal batoh a nech si tam jen to, co chceš nést. Přibal si, co Ti chybí.

Teď už tu cestu dál šlapeš Ty– tak nešlapej pořád v kruhu…

Ale přesto, že je skutečnost taková jak je, když ji přijmeš, bude zároveň i trochu jiná – nebude mít jedovou příchuť viny a křivdy. Nebude už toxická.

Pro Tebe.

Ani pro rodiče – kterým bys tu vinu teď na stará kolena hodila na shrbená záda.

Ani pro váš vztah, který se může uzdravit, když už tu tíhu neponese.

A dokonce ani pro Tvé děti….

…které samozřejmě ten jed mezi Tebou a jejich prarodiči cítí. A které navíc nasávají to, jak se k rodičům chováš. I to, jak o nich smýšlíš.

Jestli máš pochopení k jejich cestě a respektuješ je takové, jací jsou, nebo jestli je odsuzuješ – ať už za křivdy na Tobě, nebo za to, že nechápou svět a mají „IQ voličů Babiše.“

Zkrátka ukazuješ svým dětem jestli odlišnosti lidí kolem sebe chápat a propojovat tak svět, nebo je odsuzovat a oddělovat svět.

Což je důležité nejen pro svět samotný, ale i pro vztah Tvůj a Tvého malého broučka.

Protože to nebude dlouho trvat a brouček vyroste. A najednou to budeš Ty, kdo bude mít shrbená záda a otravné názory. A všechna ta láska, kterou teď cítíš a s jakou do něj všechno vkládáš bude najednou neviditelná a nepochopená.

Ale zůstane to, co jsi do něj vložila svým chováním a jednáním, a hlavně svým životním pocitem.

Může to být přesvědčení, že je třeba jet přes sebe, přehazovat vinu tam a zpátky a pomalu se trávit zevnitř bolestí, nebo naopak pochopení, že bolest jde rozpustit, začarovaný kruh přetnout a postarat se o sebe – pustit co mi neslouží a dát si to, co potřebuji.

A taky to může být přesvědčení, že rozdílnost a odlišnost je třeba odsoudit a rozdělit nebo naopak pochopit, přijmout a propojit.

Který svět chceš vytvářet? 😉

‼️Co když byli opravdu TOXIČTÍ,  a nevěříš, že Tě fakt milovali a „dělali to pro Tvé dobro?“ ‼️

Ano, tenhle článek byl zaměřen spíš na rodiče s klasickou výchovou a na takové „běžné“ dětství. Ale někteří rodiče dětem prováděli takové věci, že tohle vcítění tam prostě nemůže fungovat.

Co ale zůstává STEJNÉ, je PROČ ODPUSTIT – nechceš přece pít jed toxického rodiče další roky, když jsi ho musel pít celé dětství. Trávíš se jím Ty – ne on. Tomu je to šumák! Je nejvyšší čas ten jen od-pustit ven.

JINÉ ale bude JAK ODPUSTIT.

Když byl rodič takový, že nemůžeme jít cestou z článku typu „dělal to pro mě“, pak nám může ulehčit alespoň teorie

NEJVYŠŠÍ A NEJLEPŠÍ DOSTUPNÉ MOŽNOSTI.

Věřím, že úplně všichni (ano, i vrahové a násilníci) děláme vždy to nejlepší co je pro nás MOŽNÉ A DOSTUPNÉ.

Jinými slovy „kam nás pustí náš nervový systém“. To, co pro nás považuje za bezpečné nám totiž zautomatizuje jako naše vzorce chování a jednání, které my (pokud s tím nijak nepracujeme) nedokážeme sami změnit. A někdy ani uvidět či pochopit co jimi způsobujeme sobě nebo jiným.

A když na toho „zlého“ nahlédneme tímto pohledem, můžeme uvidět nebo dokonce ucítit jeho vlastní zranění, které ho nutí se chovat takto. To nám může pomoci odpustit.

Jak na to…?

Někdy jsou ty vzorce a vývojová traumata opravdu hluboká. Ale naštěstí už máme možnosti jak se do těch hloubek dostat.

Někdy stačí „jen“ si znovu dovolit prožívat, cítit a vnímat sebe, své tělo, svou mysl – své pohnutky, které nás vedou životem.

Zkrátka být sama v sobě přítomná. A neutíkat od těch nepříjemných projevů – třeba i jen tím naším věčným zahlcením. A tím, že jim dáme prostor mají možnost se samy srovnat a vyčistit.

To se však snadno řekne – být přítomná – jenže nás to nikdy nikdo neučil a tak to je pro nás vlastně skoro neproveditelné 🙂

A proto vznikl celý můj projekt, který si dává za cíl Tě to naučit, pokud budeš chtít.

Můžeš začít tím, že se přihlásíš do emailového klubu:

Lidé často chodí na terapii kvůli lidem, kteří by měli chodit na terapii…:)

Ráda Tě provedu ke středu Tvého klidu.

Pokud chceš do hloubky nejen POCHOPIT, ale i PROŽÍT jak funguje nervový systém,

třeba abys nemusela opakovat vzorce , které Ti rodiče vtiskli a mohla se osvobodit,

abys získala nové „nejvyšší a nejlepší možnosti“ reakcí, chování a jednání a nemusela tak reagovat z místa strachu, tlaku, bolesti či  vzteku ale mohla svůj život tvořit z místa BEZPEČÍ,

zapiš se do minikurzu!

Youtube kanál

Praktické tipy pro lepší každodenost:

„Štěstí je dovednost a dá se naučit!“