Samhain – Dušičky

„Čas proměny, čas přechodu…“

Samhain je podzimní svátek mrtvých. Slaví se v noci z 31. října na 1. listopadu. Dříve mu ale náležely celé první tři listopadové týdny!

Kolo roku se opět otočilo. I druhá sklizeň už je v tom čase dokončená a pro naše předky tak Samhain znamenal uzavření hospodářského cyklu. Možná proto býval prý slaven v jabloňovém sadu. Na počest stromů, na počest úrody, na počest Matky Země, jež vydala své dary. Teď se chystá ke spánku. K tranformaci.

Dny se stále více zkracují, listí opadavá. Svět se halí do husté mlhy. Rostliny umírají, končí svůj cyklus. Spadané listí pokrývá zem jako peřina.

Nastalo období, kterému vládne archetyp Stařeny. Živel Vzduchu.           Čas ukončování, čas sebereflexe. Čas zastavení a ticha.

Pro kelty byl Samhain oslavou konce roku. Nový rok začínal až Zimním slunovratem – v mezičase je tedy dost prostoru na spočinutí, vydechnutí a nabrání sil. Nastává čas dlouhého zimního spánku a skrytých změn kolem nás. I v nás.

Samhain je vnímán jako přechod mezi minulostí a budoucností. Mezi létem a zimou, sluncem a tmou, živými a mrtvými, hojností a hladem.

Podle legend se závoj mezi viditelným a neviditelným světem tuto noc ztenčí. Neviditelné síly mohou vstoupit trhlinou do našeho světa. Je možné se spojit s našimi zemřelými, nebo oni mohou kontaktovat nás. V tento je čas je vše možné. Hranice mezi světy se rozpouští, přestávají platit zákony prostoru a času.

Podobně se stírají hranice mezi světy i na Beltain – svátek začátku plodného období, svátek sexuality a plodivé síly. Tyto svátky stojí v kole roku naproti sobě. Stejně jako archetypy, které je ztělesňuji – Milenka a Stařena. Začátek plodné síly a její konec. A co má společného Stařena s Milenkou? Říká se, že Smrt se ukazuje každému v jiné své podobě. Přichází-li k člověku, který z ní má strach, není smířený se svým životem, ani s tím, že ho opouští, pak se zobrazuje scvklá, děsivá Stařena.

Pokud ale přichází k někomu, kdo je smířený s koloběhem života, je spokojený s tím, co za sebou zanechal a v klidu pokračuje dál – pak vidí přicházet nádhernou mladou dívku s havraními vlasy, bílou pletí a pronikavýma očima. Mladou Milenku, které se s rozkoší odevzdává.

Ne nadarmo se pocit v okamžiku narození přibodobňuje okamžiku smrti. První a poslední nádech. Návrat k Velké Matce, z níž pocházíme. I orgasmus nazýváme „malou smrtí“ Některé kultury dokonce tvrdí, že to co prožíváme při orgasmu je příprava na to, co budeme prožívat v okamžiku té „velké smrti.“ Naprosté odevzdání. Splynutí v jedno.

Ale zpátky k Samhainu. Dnes tento svátek pravděpodobně znáš jako Dušičky, nebo Halloween. V Mexiku se zase touto dobou slaví Dia de Los Muertos, tedy Den mrtvých. I když se tradice, zvyky i příběhy těchto svátků liší, ve všech zůstala ta hlavní myšlenka – vzpomínka na naše zemřelé příbuzné a předky.

A proč není Samhain známnější? Má totiž podobný příběh jako většina pohanských svátků. S nástupem křesťanství měl být potlačen. To se ale nepodařilo, v myslích lidí stále zůstával a tak církev použila starý známý postup. Dosadila si do stejného termínu vyhovující obsah. Papež Řehoř IV. vyhlásil na přelom října a listopadu nový svátek všech svatých (dušičky). Anglicky pak název svátku zní All Hallows‘ Day, z čehož se časem vyvinulo pojmenování Halloween. A s ještě delším časem se z Haloweenu stal velký komerční svátek, naprosto ochuzený o jakýkoli duchovní rozměr.

Samhain je doba rozvoje, tichého posunu – jakýkoli seberozvoj působí v temné části roku mnohem silněji. Jakoby nás Stařena chtěla podpořit v transformaci. Ubývá světla, abychom více viděli své stíny. A ubývá práce, abychom na ně měli čas. Tedy alespoň dříve bylo méně práce, temná část roku znemenala konec silové (mužské) práce na polích a začátek ženských ručních prací, věštění a kontemplace. Čas moudrosti.

Samhain je čas, kdy musíme stanout tváří v tvář svým démonům a strachům.

Čas dokončit vše staré aby se mohl vytvořit prostor pro nové začátky.

A to nejen obrazně, ale v dávných dobách to bylo třeba i hmotně. Hospodář musel vybrat jen ta zvířata, která bude schopen uživit ze zásob. Vybrat ta nejlepší zvířata, která na jaře přivedou zdravé a a silné potomky. Zbytek stáda musel zabít.

A protože konzervace byla možná jen uzením, nebo sušením (pro velmi bohaté i nakládáním masa do soli, ale to si mohl dovolit málokdo), bylo třeba spoustu masa sníst. Během oslav Samhainu se tak lidé vykrmili na zimu, aby dodali tělu sílu na dobu šetření a přirozeného půstu.

Oslava svátku Samhain byla tedy bohatá, ovšem stálo za ní pečlivé a těžké „vzdávání se“. Oslavy pak vzdávaly hold Matce Zemi za úrodu, i mrtvým zvířatům za maso. Naši předkové si této oběti velmi vážili. Věděli, že bez smrti není život. Věděli, že když se chceme najíst, musí něco zemřít, ať už zvíře, nebo rostlina. A tak stejně jako ctili Živu: bohyni života, ctili Moranu, bohyni smrti.

Keltové se také rituálně zbavovali všeho, co jim přestávalo sloužit. Tvořili figuríny ze starých hadrů, vycpané slámou. Ty měly symbolizovat všechno špatné, co se během uplynulého roku nahromadilo a čehož je na Samhain třeba se zbavit. Figuríny se potom pálily, aby člověk vstoupil očištěn do nového roku.

Nezůstalo ale „jen“ u jemněhmotné (rituální) očisty. Společně s tímto rituálem lidé o Samhain opravdu cíleně odpouštěli, ukončovali spory, probíhalo jakési zúčtování.

Je to období, kdy je třeba pustit vše, co nám již neslouží, i kdyby to bylo to, co nám dává zázemí a pocit bezpečí. Zkusme si položit otázku: „Co je to suché listí ve mně / v mém životě, které musí opadat?“

Díky prostupnosti hranic se s těmito otázkami můžeme na Samhain obracet ke svým zemřelým. Jako naši předci, kteří kromě uctívání předků a vzpomínek, také chodili ke svým předkům žádat o rady. Může se nám dostat odpovědi z velkého nadhledu, z pohledu splynutí a bezčasí. A pokud nám nejde se napojit takto napřímo, můžeme si třeba zkusit dát záměr před spaním, že se s nimi chceme setkat a promluvit si.

Keltové vnímali smrt jinak, než my. Jejich mrtví pro ně nebyli pryč. Velmi často s nimi rozmlouvali, nosili jim obětinky. U samhainové večeře se prostíralo i pro zesnulé příbuzné. Čekalo se, že přijdou rodinu navštívit.

U nás do dnešní doby přežil zvyk zapalovat za každého zemřelého v rodině svíčku. Mnoho rodin jezdí na hroby pokládat květiny a věnce, zapálit světýlko.

Zkusme tento zvyk ještě prohloubit třeba tím, že si o našich předcích popovídáme, setkáme s rodinou a budeme se snažit proniknout hlouběji do kořenů našeho rodinného příběhu. I to může být krásný novodobý dušičkový rituál.

Keltové věřili, že duch člověka má sídlo v hlavě. Jako symbol tedy vydlabávali kulaté zeleniny (tykve, vodnice) a vkládali do nich svíčku jako symbol ducha. Odtud pochází zvyk hallowenských dýní. Používala se i vyřezaná řepa, do níž se zase vkládala svíčka za okno, aby svítila bloudícím duším mrtvých a dostala je na správnou cestu.

Propustnost hranic mezi světy mohla vpustit kromě našich předků, také různé zlé bytosti, proto se lidé se převlékali do starých cárů, malovali si obličeje a slavili u velkých ohňů, aby se před nimi uchránili.

Do Samhainských ohňů se vhazovaly kamínky, z jejichž postavení se po dohoření ohně určovala budoucnost. Mladé páry vkládali do ohně dva lískové oříšky – pokud tyto oříšky vedle sebe v klidu shoří, je to znak toho, že jim předkové požehnali a jejich vztah bude posvěcen, pokud puknou, je jejich vztah odsouzen k zániku.

A nakonec ještě jedna legenda, kterou byste ve spojení se svátkem Samhain možná nečekali. Pověst o Blanických rytířích!

Legenda popisuje přízračná vojska dávných bojovníků, která o posvátné noci Samhainu vyjížděla z hloubi posvátných vrchů (nejen Blaníku, ale i jiných českých kopců). Tito bojovníci, kteří zahynuli při obraně země se prý objevují jen během Samhainové noci. Objíždějí vrchol hory a s rozbřeskem se zase vrací do jejích útrob. Jak pověst praví, tito bojovníci budou zemi bránit až jí bude nejhůře.

Morana

Bohyně, která přichází na Samhain, je vlastně bohyně Smrti, nebo také čarodějnice. Stařena. Archetyp ženy, který se moc nenosí. Neukazuje. Nefotí se na titulní stránky časopisů.

Je příliš stará. Příliš vrásčitá. Příliš drzá, nekompromisní. Příliš moudrá.

Má za sebou celý život. Už se nemusí na nic a na nikoho ohlížet. Nedrží jazyk za zuby. Nebere si servítky, říká věci tak, jak jsou. I když se to někomu nelíbí. Nemá co ztratit.

Bez jejích kvalit bychom se nikam neposouvali. Něměly bychom v životě dost prostoru, nedokázaly bychom pouštět. Moranu můžeš zavolat, pokud máš pocit, že máš některé této dovednosti málo.

Někde se jí říkalo Baba Jaga, někde jen Stařena. Jinde matka hor. Třeba na Šumavě to byla SVÍZA – horská bohyně smrti ve vlčí kůži s rozcuchanými vlasy, v těch měla větve a rohy, byla vyhublá, kostnatá a stávala na horských rozcestích (jako Hekaté – stojící u velkých životních rozhodnutí a křižovatek.) Znát jí můžete i jako hinduistickou Kálí.

Mně je nejsympatičtější slovanská Morana, tak se budu držet jejího popisu, ovšem princip je stejný. Ať jde o slovanskou nebo hinduistickou, ať už se nazývá jakkoli, je to pořád ten stejný archetyp. Souvisí se zánikem a smrtí. Ale také se znovuzrozením a transformací.

Věřilo se, že Morana je přítomná u narození každého smrtelníka a bere si otisk jeho dlaně do své jeskyně. Tam každému hoří lampa. Každá z těch lamp má jiné množství oleje – kolik ho ve které je, to ví jenom ona.

Jeskyně, jako příbytek této Bohyně, byly často uctívány jako posvátná místa – lůna z nichž se rodíme a do nichž se navracíme. Naši předci nevnímali smrt odděleně od života.

Proto ctili i Bohyni smrti a nesnažili se jí popírat a zavírat před ní oči, jako to často máme ve zvyku my. Naopak, u těchto jeskyň vznikala důležitá poutní místa, cesty se tam křížili ze všech směrů země.

Možná znáš zvyk vynášení Morany, ten ale nepůsobí moc jako uctívání moudrosti této Bohyně. Naopak Morana v něm představuje zlo, zimu, které je třeba se zbavit. Tato podoba starého zvyku je už hodně novodobá, křesťanská, patriarchární. Jeho starší podoba byla taková, že se Morana na jaře sice vynášela k potoku, ale se vší úctou a poděkováním za vše, co přinesla. Slavnostně se vyprovázela k vodě, aby se mohla dostat až do moře, kde obnoví síly a za rok se vrátí a přinese nové kvality.

Staré přísloví říká, že „smysl pozemské cesty je prožít narození a smrt, a pochopit, že láska je silnější než obojí“. Tedy že láska je silnější než smrt, že je vyšší než cykličnost života-smrti-života. Morana nám pomáhá  podívat se hluboko do  sebe a pustit vše, co není láska, a co nám nepatří.

Když ji přijmeš do života, začne Ti pomáhat. Otevírá bránu k tomu, co je ZA, co je podstata. Spousta umělců je s ní ve spojení. Pomáhá jim otevírat nové pohledy, hloubky, inspiruje.

Když ji ale odmítáš vidět, učí velmi drsným způsobem. Ne jako, její předchůdkyně Mokoš. Ta nás také učí, ale ještě dosti láskyplně – Morana ovšem učí s razancí ženy spojené s tím, co je za běžným vnímáním. Ženy, která „ví“. S ničím se nepárá. Namočí nám čumák do toho, z čeho máme největší strach. Ví, že je potřeba stanout strachům tváří v tvář, abychom se mohli osvobodit. Je to vlastně taky láskyplné. Jen tak nějak…Moranovsky.

Často učí krizí, nastoupí tam, kde jemnější způsoby učení byly přehlíženy. Zatřepe Tebou, aby Tě probrala – zkus někdy na krize nebo nemoci nahlédnout jako na požehnání od Morany. Příležitost se naučit přijímat něco, čeho jsme se bály, co jsme odmítaly vidět. Ne nadarmo se slovo „krize“ v Číně popisuje dvěma znaky – jeden znamená „nebezpečí“ a druhý „příležitost“. Morana nám tímto svým učením dává příležitost dospět, změnit se, růst. Hodí nás prostě do svého kotlíku a míchá a míchá, abychom se mohly posunout dál.

Kotel transformace je jeden z jejích hlavních symbolů. V něm všechno míchá a připravuje k znovuzrození, k přeměně. Říká se, že v kotlíku je moudrost všech generací před námi.

Transformace je také její další pojítko se sexualitou – toto roční období, i archetyp stařeny koresponduje v ženském cyklu s fází menstruace. Dobou, kdy nastává smrt neoplodněného vajíčka. Vajíčko opouští tělo ve formě menstruační krve a žena se transformuje zpět do období plodnosti. Proto je doba menstruace spojována s vizemi a intuicí – jsme spojené s kotlíkem moudrosti a přeměny, který míchá Morana. Skfze lůno máme přístup k moudrosti všech generací.

Morana je tedy velmi moudrou ženou. Provází nás do míst, která jsou nám skryta. Do míst, které je třeba objevit. Svým učením nás posouvá dál. Spojuje nás s podstatou bytí. A úplně na konci nás doprovodí za bránu Života.

Je patronkou koloběhu života. Má odvahu dát zemřít jednomu cyklu, aby mohl začít další. Aby se staré mohlo proměnit ve výživu pro nové.

Můžeme jí chápat jako tu, která nás může propojit s jemnohmotnými schopnostmi, vidět to, co je očím neviditelné. To co je „za“.

Můžeme jí vnímat jako tu, která nás propojí s našimi zemřelými.

Nebo tu, která pomůže očistit vnímání Smti a návratit ji její důstojnost. Ona je ztělesění všeho před čím se naše společnost snaží utíkat – stáří, zastavení, zániku, smrti – zavíráme oči před nemocemi, nechceme slyšet o smrti, nechceme si o tom povídat, nechceme vidět umírající. Nechceme cítit tu bolest. Jenže ona tu zůstane. A tím, že budeme lidi na této straně kola života odsouvat do pozadí a otáčet se zády, tím ji nevymažeme. Je potřeba ji přijmout.

Protože neúcta ke Smrti je neúcta k Životu.

PS 2: Toto období se pojí s archetypem Dívky – všechny archetypy máme v sobě uložené a všechny nám přináší nějaké dary.

V Kouzelné cestě Časem se můžeš propojit se základními archetypy kola roku i lidského života a jejich dary začít používat v běžných dnech.