Imbolc – Hromnice

„V ostrůvcích roztávajícího sněhu raší zelená tráva. Bílá kvítka sněženek odkazují na plodivou jiskru života, která už hřeje pod povrchem…“

Imbolc je oslava naděje – příslibu, že život bude pokračovat.

Kolo roku se otáčí k elementu Ohně, jako symbolu nedávno zrozeného Slunce. Oheň také symbolizuje jiskřičku života, ktrerá kolem svátku Imbolc začíná zažehávat pod zmrzlou Zemí a probouzet uložená semínka k životu.

Moudrá stařena se vzdává své vlády a ustupuje mladé panně. Imbolc jako svátek znovuzrození, v němž přebírá žezlo archetyp Dívky.

Tradiční oslavy probíhaly se západem Slunce posledního ledna a končily se západem Slunce 2.února.

Zapalovali se veliké očistné ohně jako symbol nového začátku. Tyto ohně a oslavy života kolem nich samozřejmě nevyhovali církvi, která se svátek, jako mnohé jiné, snažila potlačit. Vymýtit ho ale bylo nemožné. Je totiž, stejně všechny ostatní pohanské svátky, spjatý s děním okolo nás, s cyklem přírody. Nelze si ho nevšimnout.

A tak lidé, kteří Imbolc slavili, přesunuli své oslavy dovnitř, do soukromí. Místo velkých ocharnných ohňů zapalovali jen svíce za oknem. Svíce – Hromničky se zasvěcovaly Bohyni a měli chránit před hromy, blesky a nepřízní počasí.

Svíce Hromničky pak světila i církev v kostelích na mši, aby tím připomněla, že Ježíš je naše světlo. Církev prostě, jako u ostatních svátků pozměnila symboly. Příběh o mladé panně, Bohyni Země a přírodě, která se znovuzrodila, nahradili křesťané příběhem o mladém Bohu – Ježíši, který se na Slunovrat zrodil a nyní je jako mladý hoch, uváděn do Chrámu.

Dnes svátek záme jako Hromnice. Moc ho neslavíme, ale v kalendáři jsme pro něj vyhradili 2. únor.

S Hromnicemi dnes máme spjatou snad jen pranostiku „Na Hromnice o hodinu více“. Začíná už totiž být opravdu vidět vítězství světla nad tmou. Dny se začínají prodlužovat. Je to takový přelom mezi zimou a jarem.

To mělo v dřívějších dobách mnohem větší význam, než dnes. Imbolc představoval oslavu, že kmen přežil zimu. Jaro bylo na dosah, slunce sílílo. Zásoby se již velmi tenčily a tak lidé velmi vítali skutečnost, že Imbolc je doba, kdy ovce začínají rodit jehňata. Teplé bílé mléko, které tak obohatilo stravu, se stalo symbolem naděje a nového života.

Země je ještě zmrzlá a studená, ale pod Zemí už se připravují výhonky nového života. První zelené lístky už doknce vylézají nad Zem. Příroda se probouzí!

Ano, teď je teprve čas na nové začátky, na nárůst energie, na předsevzetí a začátky projektů a dosahování cílů. Energie nového je teď všude kolem nás. Teď nás v našich záměrech podpoří.

Pokud jsme ctili čas odpočinku – v dobách mezi Samhainem, Zimním Slunovratem a svátkem Imbolc, pak stejně jako příroda cítíme příliv nových sil.

Energii probuzení a inspirace.

Většinou toto ale nectíme, protože jsme si běh kola roku, upravili podle sebe, a tak věšina lidí v tomto období cítí spíš naprosto nepřirozený úkaz, který se klidně dá označit jako civilizační nemoc – jarní únavu.

Na jaře cítit únavu vůbec nemá nic společného s přizeným během přírody. Kdo kdy viděl medvěda, kterému by se na jaře nechtělo vstávat?

Květinu, která by byla tak unavená, že by nevykvetla?

To jen my lidé, se ploužíme s kruhy pod očima a zíváme uprostřed plného rozpuku…

Protože v době odpočinku jsme se snažili dokázat, že zvládneme vždycky všechno.

Snažili jsme se popřít, že žijeme v cyklech, a stanovit si svá vlastní pravidla…

Pokud jsme však využili přirozený cyklus přírody, můžeme teď čerpat dary svátku Imbolc.

Právě jeho energie a esence znovuzrození, která postrkuje kořínky rostlinek nad zem, postrkuje i nás směrem k našim vizím a plánům. Je vhodný čas na stanovení jasného záměru, ujasnění životní vize a plánování kroků které nás tam dovedou. Je doba nových projektů a nových začátků.

Ve vzduchu jiskří inspirace a nadšení.

Právě teď je skvělé období na tvoření vission boardů a stanovování cílů na další rok!

🔥 Říká se, že Imbolc býval časem zasvěcování nových adeptů čarodejnictví. Čas výhledů do budoucnosti.

🔥 Samozřejmě, jako u všech svátků kola roku, přišel také čas na rituální očistu. Opět je dobré se zastavit a zanechat za sebou vše staré, srovnat kormidlo směrem k novým cílům a vizím.

Prováděly se očistné koupele v ledových říčkách.

🔥 Očišťoval se dům – nejen důkladným úklidem a vymetením zimy a bídy z koutů, ale také vykuřováním bylinami. Otevírala se okna aby vše staré mohleo odletět a do domu se dostal čerstvý vzduch a esence mladé energické Bohyně Dívky.

🔥 Do domů se také symbolicky vnášelo světlo. S bílou svící se procházel celý dům a světlo se tak vnášelo do každé místnosti.

🔥 Oheň, byl nedílnou součástí oslav svátku Imbolc. Zapalovali se ochranné ohně před domy.

🔥 Oheň v kovárnách se naopak zhášel. Ohniště se důkladně pročistilo a potom směla nový oheň zapálit jen mladá dívka, symbolizující mladou Bohyni, která se vrací zpět.

🔥 Imbolc byl také svátkém v němž se slavnostně vyorávala první jarní brázda. Ozdobené pluhy, samozřejmě za doprovodu mladých dívek, se křtily pálenkou. Do brázd pak byly přírodním božstvům obětovány kousky chleba a sýra.

🔥 V předvečer svátku Imbolc se konala bohatá hostina, kde se rovněž nezapomínalo na obětinky božstvům a přírodním duchům.

🔥 Vyráběly se malé panenky, ze stébel obilí, které pak dívky oblékly do šatů a nosily je od domu k domu. Každá domácnost dávala této symbolické mladé Bohyni malý dárek.

🔥 Imbolc býval také obdobím, kdy se sundávala Vánoční výzdoba, či její zbytky. Tedy žádné „šup, šup ať už je to za námi“ jako to děláme dnes. Často vídám vyhozené stromky u popelnic hned první den po Štědrém večeru. Tradičně čekáme do 6. ledna, ale na Hromnice si počká málokdo…možná je to jen další ukázka našeho nesmyslného zrychlování…

Zora

Imbolc je spojen se zapalováním ohňů, nebo aslespoň svící.

V keltské tradici se to připisuje bohyni Brighid, která vládla Slunci a ohni. V souvislosti s tím byla považována také za bohyni bohyní umělecké inspirace (jiskra nápadu) a kovářství. A také ochranitelku domácích krbů.

Slované Imbolc spojovali s bohem hromu a blesku.

Myslím si, že oheň obecně může také symbolizovat jiskru života, která se probouzí hluboko v útrobách Matky Země. Zářivou, hřejivou sílu, která budí vše živé a která se již dere na povrch.

Je tedy opět jedno, ke kterému z bohů, nebo bohyň se kdo přikloní, protože to nejdůležitější je to, o čem nikdo nemůže vést spory – tedy to, co se děje v přírodě, všude okolo nás i v nás samých. Pak už je jedno, který ze symbolů k tomu zvolíme.

Já volím slovanskou bohyni Zoru.

Slovanská bohyně úsvitu, nových začátků, krásy, jasná panna. V širším významu také jitřní a večerní hvězda, která se ráno zjevuje jako Jitřenka a večer jako Večernice. Podle mýtů Jitřenka ráno otevírá bránu, aby mohl bůh slunce vyjet na oblohu a Večernice ji večer zavírá.

Je to bohyně Dívka. Mladá, znovuzrozená. Jiskřící energií a životní silou. Čistá a bílá jako sníh, který ještě mnohdy pokrývá Zemi.

Často označovaná také jako bohyně Panna.

Ovšem označení panna nemělo v pohanských dobách nic společného s panenstvím, jak ho chápeme dnes.

Celkově panenství v matriarchárních kulturách nemělo vůbec žádný význam. Důležitost nabilo až s příchodem křesťasnství a patriarchátu – kdy se dědilo po otci. Proto bylo tak důležté pojmout za choť čistou pannu – prostě, aby bylo jasno. (Což stejně být nemuselo…😉)

V matriarchární kultuře bylo panenství každému fuk.

Naopak, ctila se moc sexuální magie.

Panna v tomto smyslu je spíše divoká nespoutaná bohyně dívka.

Prudká jako jarní deště a bouře.

Dívka, která je sexuální, ovšem svobodná a divoká – nemá ještě potřebu vdát se, nebo mít dítě, jako její pozdější nástupkyně, které budou symbolizovat archetyp Matky.

Bohyně Dívka nepečuje. Běhá s vlky a stará se jen o své potřeby a je to tak v pořádku.

Užívá si radost a lehkost mládí.

Je to esence tohoto archetypu, na nějž bychom neměly zapomínat, ani když už matkami jsme. Spojení s ní nám dám sílu udržet si hranice, neobětovat se a neztratit samu sebe.

Je to přesně ta esence divoké ženy, které se křesťanstsví tak bálo – sebevědomá a svobodná do morku kostí.

Z tohoto archetypu a z bohyně Dívky pozdější patriarchární báje udělaly zlou vílu, divoženku, která utančí mladíky k smrti, nebo je utopí v bažinách.

Původně je ale její esence radikálně jiná.

Bývala zobrazována jako dívka, oblečená v bílých šatech vystupující z plamenů ohně.

V ruce třímala bílou hůl. Tou bila do Země a tak probouzela první zárodky úrody.

Kolem její hole se svíjel posvátný had.

Ten se právě během noci Imbolc probouzí ze zimního spánku. Had je prastarý symbol regenerace a léčení. Bývala tedy uctívána jako bohyně léčitelství a ochrany.

Lidé ji volali s prosbami o uzdravení sebe nebo svých blízkých.

Pro svou esenci přinášející novou jiskru a nové začátky si také vysloužila označní „porodní bába nových začátků“. Imbolc býval tedy spojen i s rituály připravujícími cestu plodnosti.

Bohyni Dívku – Brigit, Zoru, nebo kteroukoli jinou můžeme požádat o pomoc při léčení z nemoci.

O požehnání když se snažíme počít.

Můžeme jí ale také volat, když potřebujeme zažehnout jiskru inspirace, ať už chceme psát, malovat či provádět jakoukoli jinou tvořivou činnost. Nebo požehnat novému projektu.

Ona zažehává tu jiskru, která se později rozhoří v hřejivý oheň.

Propojit se s ní ale můžeme i kdykoli jindy, když potřebujeme do života vnést více radosti, lehkosti a svobody.

PS 2: Toto období se pojí s archetypem Dívky – všechny archetypy máme v sobě uložené a všechny nám přináší nějaké dary.

V Kouzelné cestě Časem se můžeš propojit se základními archetypy kola roku i lidského života a jejich dary začít používat v běžných dnech.