Nechceš křičet na děti… ale jak být v klidu, když už nemůžeš?!

Možná nepotřebuješ další návod, jak se ovládat, nepotřebuješ víc trpělivosti, ale něco úplně jiného…

Pojď to prozkoumat trochu z jiné strany….

🎧 A pokud raději posloucháš, tady ho najdeš jako audio na ytb

Neustále Tě něco vytáčí? Vybuchuješ jako sopka a pak si to vyčítáš?

Jsi podrážděná, unavená a protivná i sama sobě?

Znám to.

A taky vím jak moc pak  umí mrzet, když tyhle nálady odnáší ti, co jsou nám nejblíž. Zvlášť když pak koukají těma ubrečenýma očičkama  a žvatlají: „Maminko, pomiň….„

A vím jaké to je cítit se kvůli těm očičkám jako úplná kráva. Protože my přece víme. že…

děti nejsou zodpovědné za naši nepohodu.

 (ani když nám skáčou po krku a vylívají mlíko na pohovku :-))

Že tyhle naše nálady jsou v první řadě signál, že máme ve svém životě něco změnit. Že takhle jak to je, nám to nevyhovuje, že nás to dokonce přímo…

VYTÁČÍ….:)

A taky vím co teď namítáš!

Že nemáš ani chvilku pro sebe, tak jak by sis asi mohla ulevit, jak by sis mohla doplnit baterky a ještě najít energii něco změnit?

A právě proto, že tehhle pocit „nemám ani sekundu abych se zastavila“ jsem měla od prvního porodu po celý roky zapsaný přímo v kostech, pak jsem si taky jistá, že i Ty si ho můžeš, stejně jako já, v těch kostech pomalu a postupně změnit.

Našla jsem totiž řešení. A z něj vlastně vznikl celý můj projekt. Ano, celý projekt vznikl na něco, co se vlastně můžeme naučit přímo od těch našich dětí 🙂

Protože oni to žijí přirozeně, ale my potřebujeme nějakou cestu, abychom ten zázrak zase objevily. A hlavně abychom si ho zase osvojily, nalily ho do těch kostí a začaly ho opravdově ŽÍT.

A to je to, co to odlišuje od klišé a vyprázdněných mouder na sockách. Žít to, tomu dává úplně nový rozměr, takže tenhle článek nezavři až to vybalím, protože já to nemyslím jako prázdnou floskuli, ale jako něco se dá opravdově znovu naučit a co Ti opravdově přepíše nejen pocit v kostech, ale celý život!

Ne tím, že budeš pořád vymeditovaná, ale tím, že si budeš uvědomovat své pocity ale nenecháš se jimi vláčet. Nebudeš je potlačovat, ani od nich muset utíkat k čokoládě nebo skleničce vína, ale budeš tou, tou, která je vidí a cítí, ale

nenechá je rozhodovat za sebe!

Tohle je život v Přítomnosti.

Ano, vím, zní to otřepaně, ale pojďme to zase naplnit smyslem 🙂

Mrkni na článek tady – co všechno bytí v Tady a Teď dokáže vyřešit.

Co když řešením není  hledat další čas navíc?

V tom je umění Přítomnosti revoluční, hlavně pro zahlcené a vytížené lidi. Nepotřebujeme k tomu žádný čas „navíc“, jen využijeme ten, co už máme 🙂

Jen JINAK!

Jasně, chápu, že máš milion starostí okolo a že Ti už zkrátka nejde žit tak snadno a lehce jako když ti byly tři. Okolo je spousta starostí a povinností, které musíš řešit a realita je velmi často taková, jakou sis jí ani za mák nepředstavovala…tak jak máš být, kurňa, v pohodě?! A ještě si užívat Přítomnost?!

Proč se v každodennosti ztrácíme?

Já to všechno chápu. Taky jsem byla totálně vyšťavená a seděla jsem s hlavou v dlaních a říkala si: „Cožeee? Takhle jsem si svůj život teda nepředstavovala…“

Možná taky teď marně hledáš svoje představy a ideály. Možná Ti je taky líto, že jsi po cestě mezi sporákem a pračkou ztratila tu holku, kterou jsi bývala. Že už se nesměješ, že už si nehraješ…
Že vlastně ani nežiješ…jen se snažíš přežít dny od rána do věčera a jedeš na nějakého autopilota. V režimu vypnutí.
Jen občas – a stále častěji – Tě z toho vypnutí vytáhne výbuch vzteku a následná lítost…
Vždyť sis slibovala, že nebudeš jako Tvoje máma/ táta…
Že budeš žít jinak, že budeš mít s dětmi krásný vztah. Harmonickou domácnost jako z knížky o respektujícím rodičovství. Že si to celý krásně užijete a že vám bude fajn.

Jenže knihy o rodičovství se válí na dně šuplíku a i když bys strašně chtěla, tak si na poučky z nich nikdy nevzpomeneš když je to potřeba. Anebo Ti Tvoje emoce prostě nedovolí je použít…

Přesto všechno – NEJSI ŠPATNÁ MÁMA!

Už jen to, že Tě to mrzí, že nad tím přemýšlíš, že jsi to pořád nevzdala a pořád hledáš řešení (třeba v tomhle článku) to jasně dokazuje!

Vím jak moc se člověk lekne, když najednou slyší jak mu z vlastní pusy lítají stejný hlášky, který ho v dětství tak bolely.
Ty hlášky, který jsi nikdy vyslovit nechtěla…
Znám ten strach, že to pokazíš stejně jako vaši. Že už k sobě s prckem za pár let taky nenajdete cestu…

A znám i tu bezmoc, kterou cítíš, když z Tebe ty hlášky najednou lítají ven jak z rozbušky a Ty pak brečíš pod peřinou…

A TY UŽ VÍŠ PROČ SE TO DĚJE, viď?
Není, to proto že bys byla špatná máma.
Nakonec ani Tví rodiče nebyli špatní.
Byli jen unavení a pod tlakem. Stejně jako teď Ty.
Akorát tenkrát neměli takové informace a možnosti, co máme teď my. A tak s tím nemohli nic moc udělat…

My dnes naštěstí  máme tisíce cest jak se zase spojit se sebou. Už víme, že je důležité naplnit své potřeby. Že to není sobectví, ale naopak nutnost. Jen ještě častokrát nevíme JAK!

Já jsem se z téhle situace dostala právě Přítomností.

To že jsem přítomná v každém jednotlivém okamžiku (nebo aspoň většině okamžiků 😉) svého života.

Že si uvědomuju své pocity a pohnutky. Dřív než než jsem za hranou. A když se na ní i tak někdy dostanu, že cítím jak mi je.

Vidím, co je moje vyjetá kolej, kterou už jít nechci a že si v té přítomnosti můžu zvolit jinou reakci, jinou cestu.

A když se ani to někdy nepovede – ano, stává se to – člověk se se stane „jen“ přítomnějším, ne dokonalým! – pak vím jak se zase vrátit.

K sobě i k dětem.

 Jak přítomnost mění obyčejné dny.

Přítomnost v sobě je pro mě (a věřím, že i pro Tebe může být)  zároveň terapie, sebepéče i dosycení.

Meditace, relaxace i seberozvoj v jednom.

Protože, zvláště pro mámy, je nejdůležitější ta obyčejná každodennost. Potřebují prožívat a cítit napojení na sebe Teď a tady:

💜Když dítě řve a visí Ti na noze a v hrnci se pálí cibule.

💜Když už nemůžeš odlepit víčka od sebe po hodinovém uspávání, dítě pořád nespí v pračce čeká mokré nepověšené prádlo.

💜 Když od sebe postopatnácté odtrháváš sourozence, chtěla bys je naučit hezky vycházet s ostatními, ale místo toho by jim nejradši jednu flákla a zařvala ať neřvou 🙂

💜Když večer chceš jen padnout do křesla a tupě koukat na Netflix, ale z ložnice se ozve „mamíííí!!“

Přesně v takových Teď a Tady potřebujeme být přítomné, cítit samy sebe a své pohnutky a přítomně se (i děti) skrze ně provést.

A tím postupně rozzáříme ten kolotoč všedních dní, kteý se v režimu autopilota zdá tak šedivý a úmorný.

Přítomností můžeme ten kolotoč na chvíli zastavit, úplně přeorganizovat sedačky, rozsvítit ho a načančat a pak ho znovu roztočit podle sebe.

Svým tempem.

Se svou hudbou.

Tak aby nám v něm bylo dobře.

Protože my mámy z něj nemůžeme jen tak vysednout, to máš pravdu. Ale můžeme ho řídit my, nenechat se jím vláčet. Můžeme si ho udělat hezký…

Tím, že začneme postupně po krůčku zlepšovat svou každodenost. Své obyčejné dny.

Že v nich začneme být přítomné… (víc, než jen fyzicky 😉)

Přítomnost se dá (znovu) naučit!

Ano, dá se to naučit – a já tu cestu prošlapala – nejdřív pro sebe, abych přežila a pak mi došlo, že po ní můžu provést i jiné ženy.

Aby se taky rozzářily, aby si vydechly.

Aby žily tak, jak kdysi chtěly.

Abychom si to tady všichni užili… 🙂

Přítomnost je je totiž dovednost – a to znamená, že je možné se ji naučit!

Kde začít?

Youtube kanál

Praktické tipy pro lepší každodenost:

„Štěstí je dovednost a dá se naučit!“