Beltine – 1.Máj

„Období posvátné sexuality,

odvaha zářit,

láskou bořit konvence směrem k propojení a harmonii“

Kolo roku se znovu otočilo a je tu Beltaine, (možná ho uvidíš taky pod názvem Beltain či anglicky Beltine).

Z období Ohně se kolo přetáčí k živlu Vody.

Z archetypu Dívky se dostáváme k Milence.

Dnes se Beltaine slaví v noci z posledního dubna na 1. května. Dříve byl ale více než na kalendáři závislý na pohybu planet a na dění v přírodě.

Jedna z teorií říká, že čas jeho oslav se vázal na úplněk ve znamení býka. Jiná zase tvrdí, že čas oslav určoval druid podle toho, kdy našel v přírodě první kvítky hlohu.

Jeho název je překladem slov „bel“ – „jasný“ a „tine“ – „oheň“. Může se však překládat i jako „předělový/hraniční oheň“.

Beltaine je totiž významným dělícím bodem roku, zahajuje jeho světlou část, tedy tu letní, opakem tohoto svátku je Samhain – keltský nový rok, který začíná temnou zimní část roku.

Během Samhainu je svět mezi viděným a neviděným velmi tenký a s neviděným světem můžeme komunikovat. Dokonce prý můžeme přecházet hranicí mezi těmitito světy. Stejně tak je tomu i během Beltainu.

Proto jsem i v Samhainovém článku tolik psala o podobnosti a propojenosti archetypu Milenky a archetypu Stařeny. Tyto dva archetypy, stejně jako tyto dva svátky jsou v kole naproti sobě a tudíž jsou v určitých směrech svými zrcadly.

Beltaine tedy přináší archetyp Milenky. Z bohyně Dívky (Imbolc) vyrostla žena. Při oslavách Ostary se potkala s mladým bohem Slunce, nebo také rohatým bohem – divokým bohem lesa. Jejich láska vrcholí posvátným sexuálním spojením právě na Beltine. Z jejich spojení se okolo zimního slunovratu narodí dítě a celý cyklus začne nanovo. Možná tedy až odtud pochází ten známý „lásky čas“, který spojujeme právě s obdobím Beltainu.

Zatímco na Velikonoce se slavila probouzející se Země, nyní nastal čas květu. Příroda je již plně probuzená a připravená k oplodnění.

Beltaine je oslavou lásky, partnerství, sexuality, smyslnosti a plodnosti.

V přírodě všechno kvete a voní. Noci už se dostatečně teplé k válení se na mezích. Zvířata se páří. I lidem se často podlamují kolena, nebo zamotají hlavy.

Sexuální energie je na svém vrcholu.

Matka Země je ve své nejpřitažlivější fázi.

Ovuluje!

Podmaní si svou opojnou a přitažlivou krásou všechno živé.

Abychom se ale ze zamilovaných a opojných výšin vrátily k praktické stránce.

Beltaine býval také oslavou toho, že hospodáři mohli vypustit zvěř ven na volnou pastvu. Počasí se konečně natolik zpřátelštilo, že již nebylo třeba chránit dobytek ve stájích. Zima byla dlouhá a o to větší byla radost, když se zvěř mohla začít sama živit zelenou trávou a ne zimními zásobami.

Oslava Beltinu byla (nejen proto) veliká. Samozřejmě byla spojená s ohněm.

Ten měl zase jak praktický, tak symbolický význam.

Prakticky o šlo o pomoc plodinám. Dodnes v tuto dobu zapalujeme ohně v sadech, abychom chránili křehé stromky před přízemními mrazíky, ledovými mužíky, kteří se vrací ještě v půlce května, snad aby se naposledy rozloučili…

Symbolicky pak šlo hlavně o uctění toho největšího ohně – Slunce. Prosba, aby zářilo co nejvíce, protože bez jeho pohlazení a polibků by plodnost Matky Země nepřišla.

Ohně byly dva.

„Černý“ oheň měl spálit vše staré a nepotřebné, aby vzniklo místo pro to nové, co se chystá zrodit.

„Bílý“ oheň pak měl očistit těla, věci i místa. Ochraňovat proti nemocem či temným silám. Mezi ohni se prováděl dobytek, právě proto aby ho síla ohně ochránila proti zlým entintám, jež na něj mohou číhat na vzdálených pastvinách.

Oheň také lidé přeskakovali. Buď sami, nebo v páru. Když se po celou dobu přeskoku zvládli držet za ruce a nepustit, věřilo se, že spolu zůstanou. Kolem Beltainového ohně se tančilo, prosilo se o dobrou úrodu a od hlavního ohně se také zapalovaly domácí ohně – čímž, se zajistila očista a ochrana i příbytům.

Bílý oheň symbolizoval, ženskou stránku a druhý černý, zase tu mužskou. Dohromady pak tvořily rovnováhu. Mezi nimi se o půlnoci vztyčovala májka. Půlnoc znamenala přelom mezi temnotou a světlem.

Májka symbolizuje také falus a věnec okolo ní yoni, čímž májka odkazuje na posvátné spojení muže a ženy, bohyně a boha.

Májka značila propojení, harmonizaci mužského a ženského principu, ale také spojení Země a Nebe.

Bývala z kmene břízy. Ozdobena červenými (žena) a bílými (muž) spirálami nebo petlemi. Kolem májky se opět tančilo a tyto tance měly posílit půdu.

Posílit půdu měl i jiný rituál. Od májky se vytrácely dvojice do lesů a luk a svým sexuálním spojením, odkazujícím k posvátnému spojení boha a bohyně. Věřilo se, že skrze lidská těla se může bůh pomilovat s bohyní a dodat tak zemi plodnost.

Posvátné milování, aby dodávalo sílu zemi, musí být dostatečně vášnivé. Právě proto, podle některých pramenů, šlo o noc, kdy neplatily závazky a všichni se chovali jako svobodní. Lidé se milovali v přírodě a děti, které z této noci vzešly, byly považované za dar bohyně a byly vychovávány celou komunitou.

Často lidé mívali masky, aby se nepoznalo, kdo s kým žehnal zemi.

.Mluví se dokonce o celém květnu jako o období sexuální volnosti, sexuálního zasvěcování a milostných her na počest Velké matky a Rohatého boha lesů.

Snoubenci a dvojice zamilovaných se vydávali v  předvečer svátku do lesů. Vzájemně si dávali věnce z březového proutí, což mělo podobný význam jako dnešní zásnubní prstýnky.V tomto období se totiž prý uzavírala zkušební manželství na „dobu určitou“ – na rok a jeden den. Pokud svazek nefungoval, partneři se po tomto období postě rozešli.

A určitě vás teď nepřekvapí, že svátek Imbolc, který je slaven o devět měsíců později, býval spojován s rozením dětí…

Děti zplozené o beltainové noci prý bývají prý velmi šťastné.

Oslavy ale neprobíhaly jen v noci.

Beltainový den byl slaven již od rána.

♥︎ Doporučovalo se jít ještě před rozbřeskem napít z pramene, což pomůže k dobrému zdraví a štěstí.

♥︎ Bylo tradicí omýt se v rose. Ženy si omývaly obličej, aby byly krásné a muži ruce, aby byli šikovní.

♥︎ Ženy pletly věnečky z jarních květin a házely je do potoka, řeky či jezera. Tím žehnaly vodě. Lidé se také vydávali ke studánkám, kde nechávali malé dárečky pro víly, které se o tyto prameny staraly.

♥︎ Aby člověk spatřil víly, skřítky či podobné bytosti, měl za soumraku nakreslit na zemi kruh a vhodit do něj jeřabinovou větvičku.

♥︎ Pokud se člověk posadí o té noci pod strom, může spatřit královnu víl nebo slyšet rolničky jejího koně; je však dobré zakrýt si tvář, protože jinak si člověka odvede s sebou do Jiného světa!

♥︎ Krásným zvykem byly Beltainové košíčky – natrhal se košíček jarních květů, který se potom postavil na práh tomu, kdo potřeboval pomoc a povzbuzení.

♥︎ O Beltainu chodili lidé k menhirům a vyslovovali u nich svoje přání.

♥︎ Jako u všech svátků i o Beltaine se očišťovaly domovy. Vše staré a nepotřebné pryč, aby mohlo příjít nové.

♥︎ Na počest duchům chránícím obydlí se domy vykuřovaly bylinami. Na počest Slunci se zase zdobily větvičkami cesmíny,hlohu a jeřábu, aby až ráno Slunce vyjde, našlo příbytky pěkně vyzdobené.

♥︎ Pekly se koláče nebo placky ze zrní z posvěceného posledního snopu loňské úrody. Hotové koláče se pak kutálely z kopců, jako oběť bohům a u toho se z nich věštilo.

♥︎ V předvečer Beltainu se také pekl speciální chléb či placky z ovsa nebo ječmene. Toto pečivo však při výrobě nesmělo přijít do styku s ocelí. Je totiž smrtelná pro nadpřirozené bytosti, kterým se pak kousky tohoto pečiva nechávají přede dvěřmi. Tento zvyk je je dalším pojítkem se Samhainem.

♥︎ Pro povzbuzení sil bohyně Matky se pořádály slavnostní průvody na polích, v nichž kráčeli lidé oblečení do zelených barev nebo přímo listů a věnců. Zelená barva, symbolizovala nesmrtelné, stále se obnovující životní energie a síly. Odkazuje také k bohyni, často zvané jako Paní ze zelených lesů a bohu – rohatému pánu divokých lesů.

Dobře si zelenou zapamatuj, uvidíš jak se její vnímání posune za pár století (tedy řádků článku :))

Jiné tradice

Beltaine je staropohanský, keltský svátek avšak noc ze 30. dubna a 1.května je i svátkem germánským. Staří Germáni ji nazývali Valpuržina noc. Valpurga byla saská bohyně, které se připisuje patronství nad čarodějkami.

Křesťanská církev nazývá tuto noc jako Filipojakubskou. Původní slavnosti k oslavě svátku Beltine představovaly pro církev všechno, co se snažila potlačovat nebo alespoň „nevidět“ – lásku, sex, tanec a zpěv. Čistou radost ze života bez bázně a vynucené poslušnosti.

A tak církev vymyslela příběh o čarodejnicích, které se během filipojakubské noci slétají na kopcích a tam provozují sexuální orgie s ďáblem. Ten měl samozřejmě odkazovat na rohatého boha lesů. Zelenou barvu, kterou lidé dříve v tomto období oblékali na počest Matky Země, křesťanská církev označila jako nešťastnou a přisoudila ji prostitutkám, které se poznaly právě podle zelených rukávců.

Velké oslavy a očistné ohně, které se zapalovaly po staletí se samozřejmě církvi nepodařili jen tak potlačit a tak zase přišla se svou verzí příběhů – světlo těch posvátných ohňů prý má osvětlovat krajinu a tím překazit čarodejnicím jejich nekalé úmysly. Kdyby snad nějaká čarodějnice na kopci u ohně přece jen přistála, mohla být okamžitě v ohni upálena. Z veselí se udělal ochranný prvek – hluk a křik měl čarodějnice vystrašit, aby se nepřiblížily…

Pálení čarodejnic

A tak církev úspěšně přepsala další tradici. Nevymýtila sice její odkaz, den jejích oslav, ovšem kompletně přepsala její poselství. Uctívání plodnosti matky Země prohlásila za nechutné sexuální orgie a (nejen) myšlení lidí svázala do svěracích kazajek upjatosti a potlačení všeho jen trochu lidského či živočišného.

Z barvy regenerace a znovuzrození udělala barvu zkaženosti a sexuální nevázanosti.

Z rohatého boha plodnosti ďábla a z moudrých žen, které stály ve své síle, čarodějnice.

Odsoudila vše, co jen trochu odkazovalo ke starým tradicím, k léčení či obnově, k moudrosti přírody, nebo k čisté smyslnosti života.

Z oslav života vytvořila setkání plná strachu a obav. Z veselí a radosti obranný postoj.

Z oslav svátku harmonie a lásky vytořila boj proti čarodejnicím.

A tento odkaz, bohužel, dneska ve velké většině slavíme i my!

Napadlo Tě někdy proč v tento datum pálíme ženské postavy a u toho se veselíme?

Co to má jako za hloubku?

Ano, je to přeci jen zábavné odpoledne. Vytržení z každodennosti pro dospělé, povyražení pro teenegry a zábava pro děti.

Ale je to symbol. A každý symbol má za sebou nějaký příběh.

I kdybychom pominuly energetickou sílu symbolů, příběh pořád zůstává!

A my se i v jednadvacátem století stále scházíme a radujeme nad symbolem upálené ženy.

Vodíme děti se dívat na ten příběh všech perzekuovaných a umučených žen, které se neprovinily ničím jiným, než tím, že byly odvážné, svobodné, moudré a plné životní síly.

Tím, že se nad poselstvím tohoto příběhu nepozastavíme ho neustále živíme a posilujeme.

Není to jen vyprázdněná tradice, jíž dodržujeme bez toho abychom znaly její hloubku a poselství, což je samo o sobě politováníhodné. Tohle je tradice, kterou slavíme i přesto, že víme kam odkazuje, jen se to snažíme bagatelizovat či vůbec nevidět…

„No co, vždyť se to tak dělá…už to nikomu neubližuje…nekaž srandu….vždyť o nic nejde….“

Jde o hodně. Jde o to, že si vybíráme jaké tradice budeme udržovat. A když si je vybíráme měly bychom znát jejich pozadí. A když se nad tím tedy zamyslíme, vážně chceme ctít právě tradici upalování nevinných? Vážně chceme slavit zvěrstva napáchaná lidmi plnými starchu a nenávisti? Chceme slavit tyranii a bezmoc?

Nebylo by lepší se vrátit k těm starším odkazům, případně si vytvořit nové? Není přece nutné kazit srandu.

Naopak, můžeme se k ní s klidným svědomím vrátit.

Klidně zase můžeme skákat přes oheň a oslavovat sílu přírody. Můžeme slavit vášeň a radost, kterou cítíme v těle a můžeme slavit to, že máme svobodu abychom ji slavit mohly.

Můžeme oslavovat lásku a posvátné spojení muže a ženy. Harmonii a znouzrození.

Můžeme toho oslavovat tolik, že vážně nikdy nepochopím proč bychom měly děti vodit na popravy, i když „jen“ symbolické a veselit se nad upálenou ženskou (lidskou) postavou!

Lada

Bohyně asociovaná s Beltainem je mladá, krásná, svobodná a svůdná. Je to bohyně Milenka.

Její jméno je Lada – tedy lad, soulad.

Je bohyní krásy, lásky, prožitku, smyslnosti. Odkazuje na soulad mezi ženským a mužským, ohněm a vodou.

Soulad ve světě, který vytváří estetiku, ladnost, krásu i radost a lásku.

Je Bohyní jara a světlé poloviny roku. Během temné poloviny roku přebývá v podsvětí. Umí tedy procházet světy a může nás vzít s sebou, stejně jako bohyně Morana.

Lada nám jiné světy ukazuje prostřednictvím rozkoše a potěšení. Během orgasmu nás může vzít k hranicím mezi světy. Morana nás pak hranicím vede prostřednictvím konce a smrti.

Obě nás však vedou zpět domů, tam odkud pocházíme.

Je to to samé místo.

I proto se orgasmu někdy říká malá smrt – je to odevdání se, uvolnění…

Morana vodí duše z našeho světa zpět dovnitř, zatímco Lada prochází světy při početí aby přivedla duše sem k nám.

Lada je spojována s lípou či hlohem a jejím symbolem jsou hřeben a zrcadlo. Její barvou je červená a růžová.

Na Ladu se obracíme když potřebujeme do života přivolat více lásky, souladu a harmonie.

Ale také více živosti, vášně i drzosti a odvahy jít za svými touhami i přes nelibost okolí. I přes to, že se to třeba „nehodí“, nebo na to společnost ještě není zralá. Lada je milenka, kurtizána – tedy žena, která zůstává svobodná, zářivá a užívá si potěšení bez ohledu na normy a konvence.

Přináší smyslnost, přitažlivost a krásu, nejen tu vnější ale také vnitřní.

Krásu přírody, krásu těla i ducha. Krásu lásky a propojení.

Krásu života.

PS 2: Toto období se pojí s archetypem Dívky – všechny archetypy máme v sobě uložené a všechny nám přináší nějaké dary.

V Kouzelné cestě Časem se můžeš propojit se základními archetypy kola roku i lidského života a jejich dary začít používat v běžných dnech.