Žiješ život tak, jak opravdu chceš?! 

Teď někdy to bude už rok, co jsem se vynořila nad hladinu! Rok od té doby, co jsem se poprvé po pár letech znovu nadechla.

Opravdově.

Živě.
Začala jsem zase cítit vzduch v plicích.

Vánek na tvářích.

Život v těle.

A jak se to stalo? Nebylo to zničehonic. Předcházela tomu rána, která mě poslala z toho smradlavýho, ale teplýho bahýnka, které mě pomalu a nenápadně dusilo, ještě mnohem níž. Konkrétně řečeno až na úplné dno.

Na tom dnu jsem se chvíli plácala, to je jasňačka…

Rozkoukávala jsem se kdeže to vlastně jsem…

Netušila jsem odkud pochází ten náraz, co mě probudil.

A pak mi to došlo!

Aha, to je dno!

Studený, slizký, tvrdý, betonový dno!

„Jo, tak tady být nechci…“ došlo mi po chvíli.

A pak mi začaly docházet i další věci:

„Kde jsem byla před tím?“

„Proč mi to připadalo jako normální život?“

„Co to bylo za podivný stav? Pomalé odumírání?“

„Jak jsem se tam dostala?“

„A jak se stalo, že jsem si nevšimla, že už skoro nedýchám?!“

Tahle zjištění mi dodala potřebnou sílu na to, abych si dupla. Abych praštila do toho dna a řekla si „DOST!“

A ta síla mě od toho dna zase poslala nahoru.

Najednou jsem se ocitla zpátky nad hladinou. Nadechla jsem do plic osvěžující vzduch a zavalil mě pocit štěstí. Pocit právě včas zachráněného tonoucího.

A zároveň mě praštil do hlavy velký údiv: „Jak jsem to mohla vydržet?“

„A jakto, že jsem to vůbec neviděla až dokud jsem se nedostala ven?“

Možná se Ti to děje taky.

Možná se taky začínáš dusit v teplém, smradlavém bahýnku…a možná si toho taky zatím moc nevšímáš…

Není se čemu divit, to bahno má schopnost člověka vypnout. Ošálit ho nedostatkem vzduchu a pocitem jistýho bezpečí.

Tak aby něměl šanci si všimnout, že se dusí.

Někdo dostane ránu, která ho probere.

Ale proč na ní čekat?

Proč se nedostat zpátky nad hladinu dřív?

A jak to poznáš, že jsi uvnitř bahna? Jaký to má příznaky?

Nejdřív ze všeho máš pocit, že je toho na tebe trochu moc.

Jsi unavená, vyčerpaná…ale říkáš si: „To je v normální, takhle to má přece každej…teď to dám a pak někdy si zase odpočinu…“

Ani nemusí jít o nic fyzicky vyčerpávajícího. Může to být jen malinký slabý hlásek. Něco co šeptá: „Ale takhle jsi to přece nechtěla, potřebuješ to jinak…“

Jenže většinou ho umlčíš:

„Psst! Neotravuj…jak bych to asi mohla změnit? To je přece život…nemůžu lítat s jednorožci na duhovém obláčku!“

Jasně, že ne… Máš spoustu práce, děti potřebují Tvoji pozornost, k tomu domácnost, nebo třeba zahrada… kdepak by se v tom všem zastavil jednorožec na kus řeči?

Ne, ne, hezky zpátky na zem a makat!

Jenže to je právě ta cesta do bahna.

Za chvíli začneš být podrážděná a lehce „přednas*raná“. Na všechny se utrhuješ, štěkáš, křičíš...

Jsi jako na trní, pořád Tě něco štve, ale nevíš přesně co…

…a tak hulákáš na partnera, že nevynesl koš, řveš na děti, že převrhly skleničku…

…ale někde hluboko v sobě víš, že tyhle blbiny nejsou to, co by Tě štvalo doopravdy!

Tak to je další příznak!

Jsi v bahýnku!

Ten slabý hlásek má pravdu! On Ti říká co Tě štve. Neumlčuj ho, jinak Tě to bahno zadusí!

Pokud říká, že není ­všechno úplně ok, tak to tak nejspíš bude.

Musíš něco změnit, protože jde o život!

O Tvůj život!

Jak ho chceš prožít?

Donekonečna se oblbovat, že ten hlásek neslyšíš? Dělat, že je všechno v pořádku? Že tak přece žijí všichni? Že nemůžeš mít všechno?

Blbost!

Není potřeba se toho bát! Poslechnout ten hlásek nemusí hned znemenat, že se máš na všechno vykašlat. Nechat děti partnerovi a odjet co nejdál.

Ze začátku půjde hlavně o to, začít ten hlásek brát na vědomí.

Nesnažit se ho umlčet.

Uznat, že existuje a naslouchat mu.

Jenom on Tě dovede k tomu, co Tě do bahýnka zatáhlo.

A jenom Ty to můžeš změnit!

Jasně pro někoho to fakt může znamenat veliký změny. Odstěhovat se, rozvést se, nebo změnit práci.

Ale většinou to takhle velký, děsivý změny nevyžaduje.

Ve většině případů ten hlásek jenom chce, aby ses zase spojila sama se sebou.

Abys přestala být ztracená pod nánosy toho bahna.

Rolí, které hraješ.

Povinností, které Tě zahlcují…

Můžou to být úplný drobnosti. Začít zase chodit na jógu. Nebo začít běhat. Dovolit si přečíst knížku, nebo si zaskákat na oblíbenou písničku.

Prostě si dopřát čas, který je jenom Tvůj!

I kdyby to ze začátku mělo být „jenom“ to, že se každou hodinu zastavíš a zhluboka se nadechneš!

Cokoli!

Jen neumlčuj ten hlásek!

Jsi to Ty!

Ty rozhodneš jak bude Tvůj život vypadat dál!

Zadusíš se v bahýnku?

Budeš muset spadnout na dno, abys to změnila?

Nebo doplaveš zpátky na hladinu a začneš zase dýchat?!